STC

Krajinou Rudolfa II. (Středočeský kraj)

Zase jsem si připomněl, jak maraton není žádná sranda a odpočinek před velkou zátěží taky není od věci. Je to někdy těžké nenechat se unést běžeckým nadšením a snažit se uvažovat logicky.  Člověk si oddálí náhled mapy, hlavou se začnou přehrávat obrázky zasněženého lesa a nekonečných výhledů, ale realita je někdy hodně studená sprcha. Jenže snadná dobrodružství jsou ztráta času a tak zase vyrážím ze dveří do světa - ‚staň se, co má se stát‘.

 

STÁHNOUT MAPU KML ←

STÁHNOUT MAPU GPX


Po rychlém pit-stopu v místní samoobsluze, kde doplním palivo na cestu, se zhluboka nadechnu, odjistím hodinky a rozjedu lehké tempo. První část výletu už dobře znám. Podél Mlýna k Horecké tůni a podél jezu na Dražice. Tento kousek je kouzelný po celý rok a nejen v zimě. Dnes si zde hlídám každý krok, jelikož z cesty je ledovka a jedno uklouznutí se rovná koupeli v Jizeře. Skrze Benátky se proženu, jak vítr, jakou mám radost z pevné asfaltové cesty a chuť vymotat se co nejdříve z betonové džungle. Konečně se napojím na stezku Krajinou Rudolfa II. označenou logem „R“ v kroužku. Mám radost také z toho, jaké je dnes teplo (kolem nuly), ale zároveň už si nejsem moc jistý, jak ty promočené nohy zvládnou ještě zbylých 35km. V Kochánkách pozdravím pár místních, co nevěřícně kroutí hlavou nad mými kraťasy a zamumlají něco o kloubech, stáří a šílenství.

              - VYPADÁ TO KRÁSNĚ, JEN NA TO BĚHÁNÍ SE TO MOC NEHODÍ -

Turistické cesty jsou dnes pěkná břečka a tak koukám s nadějí do dálky, jestli si dnes to bruslení taky na chvíli odpustím. Než doběhnu do Skorkova, vyleze ranní sluníčko a já taji, snad víc než ten sníh. Je to nádhera, až z toho mžourám, jak se paprsky odráží od té bílé peřiny. V Podbrazích zahýbám a po červené se konečně ztrácím v lese. Pára stoupá vzhůru a slunce svítí pod úhlem, jako bych vběhl do pohádky? Široko daleko nikdo a to je škoda. Každou chvíli zastavuji, fotím, tak ať litují ti, co leží v posteli. U Čtyř Kamenů chvíli hledám směr. Byl jsem tady již tolikrát, ale té turistické značky jsem si nikdy nevšiml. Nechávám za sebou rušnou dálnici a už opět běžím lesem. Konečně narazím na dvě běžecké duše. Pozdravíme se a já mám radost, že naděje na aktivnější lidstvo české, co si cení přírody, ještě neumřela. Bohužel na další běžce nebo pěší, už do konce maratonu nenarazím. Jen co vyběhnu z lesa do Hlavence, překvapí mne, jak tady fouká studený vítr. Silnice není krytá, a i když se již nesmekám, začíná se do mne dávat zima. Chvíli na to zapadne sluníčko a je zase to mizerné šero. Nohy se začnou ozývat a já uvažuji, jestli to vůbec dnes doběhnu. Rychlá sváča za pochodu mi zvedne náladu a tak se přehoupnu přes 30. kilometr a zároveň za sebou nechávám Kostelní Hlavno a Mečeříž. Sedřená stehna mi připomínají, kolik se toho o běhu ještě musím naučit, než přestanu hloupě chybovat. Až u Hřivna se mi zvedne nálada. V dálce vidím Zdětínskou věž a do cíle už zbývá jen 8 km. Konečně známé prostředí. Než dorazím do Horek nad Jizerou, tak se ještě pokusím o maratonský osobák. Když už skoro plivu plíce, dojde mi, že vlastně nemám ten čas s čím srovnat! Přebíhám starý železniční most a hodinky vypnu na 43km. To mi pro dnešek stačí. Nohám se už nechce udělat ani krok a tak se loudám Pojizeřím domu. Pyšný a spokojený za další střípek do skládanky-hádanky podstaty běhu, dopiji a dojím zbytek zásob a těším se na teplo a pohodlí domova. Dneska si to sakra zasloužím.   



A KAM PŘÍŠTĚ?

KVALITA ZÁŽITKU

3.5/5

Budu muset trochu poštelovat vzdálenosti mých dobrodružství. Začal jsem s přípravou na oběh ČR a prozatím je to týdně dvojnásobek toho, co jsem běhal doposud, a tělo se s tím musí nejdříve srovnat (a že se mu chce). Jelikož moje touha po návratu na závodní dráhu je zatím na bodě mrazu, tak nechci tyto motivační toulky přírodou vypustit, jen abych si situaci usnadnil. Moje trenérská filozofie je nadále "Double ii" (informace, inspirace) a Z(a)tracené Stezky jsou můj způsob, jak motivovat lidi vytáhnout paty z domu.    

Show must go on....

Jiri (the born to run legend)

over and out....

Krnsko (Středočeský kraj)

Jaký má smysl běhat v závějích sněhu? Ač většina zapálených běžců vidí zimu jako období nabírání objemů, moje zkušenost je jiná. Zima má zatím pro mne rehabilitační nádech. Rychlost i vzdálenost jsou teď mimo můj dosah. V hlubokém sněhu nabírám především sílu aerobní i svalovou a testuji svoji trpělivost. Kdo by to byl řekl, že tyhle kilometry budou tak zasloužené. Ze začátku mne to štvalo, ale teď jsem se s tím smířil. Každé období má to svoje a nejspíš je to tak správné. Člověk tak najde mnoho odstínů běhu a může nadále rozvíjet svou pohybovou rozmanitost a zvědavost. Takže, jen ať sněží a mrzne i nadále. Kotníky a chodidla si zaslouží trochu aktivní regenerace a o to pak bude člověk vděčnější, silnější i rychlejší na opečovávané stezce.

 

STÁHNOUT MAPU KML

STÁHNOUT MAPU GPX


Tak se s chutí vydávám po další nedaleké stezce a v hlavě si připravuji plán, jak zůstat v klidu i když člověk nemůže tušit, co se na něj chystá. Pojizeří má opět svoje kouzlo. Tělo se zahřívá a já uvažuji, kam by člověk dokázal doběhnout, kdyby se vydal podél řeky na sever, proti pramenu. Myslím, že jednou mne to nemine. Cesta je zatím projetá koly lesní techniky a tak si nohy zpívají. Brzy odbočuji doleva, skrze kamenný podchod a přímo do zalesněného údolí. Moje štěstí končí a sníh je dost hluboký. Občas pochybuji, jakým směrem mne to vede. Nálada je dobrá a energie nadbytek, takže prozatím si to užívám. Celé tohle údolí je jedna úžasná samota a klid. Už se těším, až se tady zase proběhnu v létě. Míjím vesnice Řehnice, Rokytovec a mířím do Katusic. Občas krátce zabloudím, ale vždy najdu cestu zpět. Teď přes zimu je to boj, neminout značky, nebo řídit se instinktem a bohužel občas se nezadaří. Když mi cestu zkříží asfaltová cesta, zjistím, že jsem trochu podcenil podmínky. 13km za dvě hodiny? To je sakra pomalé tempo a tak je čas pro trochu improvizace, než mi dojde energie. Zasedání hlavy, navigace v mobilu a hodinek rozhodne, že je na čase poupravit původní plán.

 

   - I NA SILNICI MŮŽE BÝT KRÁSNĚ -

Beru za vděk asfaltovou cestu a dám tak možnost zamrzlým chodidlům trochu se zahřát. Vedlejší silnice jsou jak ledové zrcadlo a tak se držím hlavních. Až v Dolním Cetnu se opět napojuji na svoji trasu, a částečně opouštím svoji asfaltovou zachránkyni. Chvíli zase běžím podél potoku, kochám se a opět minu svoji odbočku. Po kolena ve sněhu lezu do kopce a hledám svůj směr. Kdo hledá, najde? Našel jsem a tak ve Strenici už zase běžím těch svých 12 km/h a tentokrát už vím, že silnici neopustím až do cíle. Užívám si tu možnost, na chvíli, vypnout hlavu a jen se nechat nést krok za krokem. Kondice i technika se od loňska hodně posunuly vpřed, jakož i můj názor na běhání. Spokojený dobíhám do Krnska a již uvažuji nad dalším dobrodružstvím. Možná to dnes nebylo podle mých představ, ale hlava se vyčistila, tělo dostalo zabrat, a já zase viděl nový kus přírody z této země, která mne pořád překvapuje.  



A kam příště?

kvalita zážitku 

3/5

Tento týden si dávám pauzu od běhání a tak bych měl mít o víkendu síly na rozdávání. Přírodní rezervace Semily u Bítouchova by mohla být dobrá volba. Tak uvidíme, co na to počasí tohoto týdne. Zřejmě to zkusím v pátek nebo neděli. Nemohu se navždy schovávat v bezpečí Středočech, tak to risknu, případně přibalím brusle, kdyby se to nedalo běžet.

Tak zase vstříc neznámým místům,

Jirka (Born to run legend)

Over and out…

HRUBOSKALSKO - ČESKÝ RÁJ

Stejně jako posledně v Kokořínsku, i Český ráj má spoustu kouzelných zákoutí. Já se však nerad vracím po vlastních stopách a tak je vždy těžké naplánovat trasu tak, aby člověk viděl všechno, co tento kraj nabízí… něco, jako kreslit domeček jedním tahem. Tentokrát to vyšlo na jedničku.

 

Stáhnout mapu KML

Stáhnout mapu GPX

Naše putování začíná, jen co otevřete dveře auta. Zaparkovat se dá snadno zleva od Všeňského kostelíku, který uvidíte již zdálky. Žlutá trasa i informační cedule je doslova na dosah ruky. Obléknout, obout a zahučet do lesa je hračka. Stále po žluté a ostře doleva u studánky Sv. Marie. Cesta je místy úzká, ale dostatečně značená, abyste nebyli dlouho na pochybách, jestli běžíte správným směrem. Brzy se objevíte u zříceniny hradu Kozlov. Krásné místo, které vás vrátí do dětství a na prosinec navodí vánoční pohádkovou náladou. Avšak my nezastavujeme, pouze projíždíme. Pořád po žluté doběhneme k Raisově vyhlídce. Když budete mít kliku na počasí, tak vám bude připadat, že odtud vidíte celé Čechy. Pokochat, nadechnout a běžíme dál.

                 - OBLÍBENÁ TURISTICKÁ ZASTÁVKA ROZHLEDNA HLAVATICE -

Brzy budete přibíhat do Hruboskalska. Jak to poznáte? Stoupák a pořádný, ale čeká na vás skalní vyhlídka Hlavatice a ta je naprosto boží. Po schodech šupem dolu a na hranici lesa doprava, směrem na hrad Valdštejn. Bohužel tohle místo působí trochu uměle, nic z toho, co já rád… bič a pryč. Mé zklamání brzy vysvobodil rozcestník u Kavčínu. Z asfaltového sevření mne propustil na krásnou lesní stezku a přeskakováním i podlézáním stromů, jež polámal silný vítr, mě obdaroval. Tenhle segment Hruboskalska je obzvlášť oblíbený mezi horolezci a naprostá pastva pro oči i radost pro nohy. Ohromná skaliska, průsmyky, schody nahoru dolu a kličkovaná mezi kořeny, co víc chtít? Pak vás čeká pár pramenů a studánek, i když já se neodvážil je otestovat a radši běžel dál.

                                         - VÝHLED NA ZÁMEK HRUBÁ SKÁLA -

U Mariánské vyhlídky, kde je úžasné panoráma a pohled na zámek Hrubá Skála, jsem na chvíli zvolnil krok. Pak následovala kratší cesta po silnici kolem informačního střediska Bukovina, kde je to tak krásný, až jsem se rozhodl udělat si rozinko-pauzu a doplnit nádrž. Po krátkém posezení jsem vyrazil zpět na zpevněnou cestu kolem vyhlídky „Na Kapelu“ a „U Lvíčka“ až k rozcestníku Jižní sedlo, kde se odbočuje na modrou. Odtud je to pořád silnice. Přes vesnice Kacanovy, směrem na Olešnici a následně Pohoří doběhnete až k vyhlídce na Bezděz. Je trochu zašitá, ale je tam, i když na Bezděz, kvůli mlze, vidět nebylo.  Potom vás už čeká jen jedna silně rozježděná cesta do cíle. Po pár minutách se vyloupnete z lesa a jste zpět u kostela ve Všeni. Trasa není příliš dlouhá, ale o to máte více času se kochat, tak si to užijte. 



A kam příště?            

KVALITA ZÁŽITKU

4.5/5

Počasí je na prosinec netradičně teplé, zdraví drží, nohy sílí a tak zkusíme zabrousit na sever do hor. Poslední den v roce 2016 musí stát za to… a tak vyrážím do Frýdštejnu, na 35km dlouhý okruh, s 1700m převýšením. Brzy mne čeká návrat do každodenního kolotoče života a ta energie pro dlouhé běhy a následovně nutná regenerace, bude opět nedostatková. A tak tahle výzva bude jízda, strach i vzrůšo. 

Krásný zbytek vánočních radovánek a zas příště někde v ráji českém i mimo.

Jiri (the born to run legend)

Over and out... 

 

Středočeský - Kokořínsko-Máchův - kraj

Kdo by to byl řekl, že Kokořínsko-Máchův kraj bude taková mlska. Úžasná trať a ještě lepší počasí! To mohlo znamenat jediné - dobití baterií a aktivní odpočinek tak, jak to jen zapálení běžci znají. Nenechte se odradit délkou trati (30km), nebo průměrným převýšením, jelikož míst, kde se prostě musíte zastavit, rozhlédnout se, vydechnout a odpočinout si, je dostatek.

 

Stáhnout Mapu KML

Stáhnout Mapu GPX

Kokoř.jpg

Naše putování a začíná na okraji vesnice Romanov, kde lze zaparkovat skoro na turistickém rozcestníku. Trať vás hned vtáhne do lesa a smysl pro dobrodružství vystřídá každodenní starosti. Začátek a konec mají stejný půvab, jelikož se musíte prosmyknout skrze Průsečné skály, abyste seběhli do rokle Močidla. Roztáhnete plíce, najdete svoje tempo a hned tu bude první stoupák do vesnice Sedlec. Trocha asfaltu a už zase uháníte do rokle. Pokud jste si někdy zaběhli Borecký půlmaraton, tak tuhle část trati okamžitě poznáte. Všude kam se podíváte, jsou vidět pískovcové skály, a že si jich užijete. V rokli je sice chládek, ale stěží to budete vnímat. Jeskyně Barcalína, Vrbodol, údolí Kočičina... no budete kroutit hlavou, zleva doprava, jak na tenisovém zápasu. Stezka se pak klikatí podél potůčku Pšovka. Tento úsek je k sežrání. Studánka s pramenitou vodou, jeden rychlý přeběh silnice a po směru toku až k přírodnímu koupališti Harasov. Když se vám podaří tam být při ranním svitu slunce, tak si dejte na chvíli pauzu. Pořádně nasákněte ten výhled, jelikož následující úsek není zase tak jedinečný.

                                     - U PŘÍRODNÍHO KOUPALIŠTĚ HARASOV -

Jen co vyběhnete malý kopec, objevíte se v obci Bosyně, kde budete míjet dva kostelíky. Ač nejsem velký fanoušek asfaltu, tak tentokrát mi tahle sekce opravdu sedla. Místní jsou sice trochu zvědaví, ale milí. Asi zde nejsou zvyklí vídat bláznivé běžce, ke všemu takhle z rána. Za chvíli na vás vykoukne ves Strážnice a budete, tentokrát po polňačce, uhánět zase do přírody. Bohužel čeká vás (jediný) špatný úsek na této trase, který se opravdu běžet nedá. Lesní technika nebo vojenské cvičení? No je to celkem peklo. Projít se to ale dá, tak hlavu vzhůru, jelikož přírodní park Rymáň čeká. Na asfaltové cestě si očistíte boty a skrze Dolní Zimoř zamíříte podél přírodní památky Želízky a Stráně do hlubin lesa. Stezka je zpevněná štěrkem a asfaltem a tak pokud vás bude trápit únava, tak si kotníky trochu odpočinou. Nemine vás Šemanovický důl, jeskyně Kostelíček a třešnička na konec - schody do nebes ke skalnímu útvaru Pokličky. Nebojte se, ten výhled stojí za to a to nejnáročnější už máte za sebou. Závěrečný úsek je snadný výklus zpět k Průsečné skále a jste doma. A teď je řada na vás.

 

Kdo se vydá v mých stopách?


A kam příště?

KVALITA ZÁŽITKU

4/5

Jak se ukázalo, mapy nelžou a tento kraj je opravdu velký. Takže to bude buď okolí Ralska (kousek od Bělé pod Bezdězem) anebo se vydáme severním směrem, opět od Romanova, prozkoumat co se tam skrývá v lesích... poraďte mi. Když by se někdo chtěl přidat, tak se hlaste. Nevím, možná se to dá zvládnout i na kole? Avšak když poběžíte, tak vás většinou nic nezastaví. Možná jen místní myslivci, ale ti mi tentokrát do cesty položili jen tři divočáky, takže snad ještě rozeznají zvěř od člověka, až zase budou střílet.

Pohyb je ten nejkrásnější vánoční dar.

Tak ať vám to nadále běhá!

 Jiri (the born to run legend)

Over and out…   

Středočeský kraj Česky Ráj - 30km

V OBJETÍ MRAZÍKA

I když jsem se východu slunce nedočkal a teplota -7°C není zrovna po ránu hřejivý pocit, tak tohle dobrodružství se posouvá do řad těch nejkrásnějších výletů. Na startu jsem si myslel, že Český ráj už mám tak prošmajdaný, že mne tam nic nepřekvapí. Jak jsem se mýlil. Nejenom, že tohle místo nabízí jiné zážitky podle ročního období, času, dne a rozmaru počasí, ale já jsem tento kout světa vždy znal jako pěší turista, ne jako běžec a to je jiné kafe. Jak moc jiné – to bylo na čase zjistit. Říká se „dvakrát do stejné řeky nevkročíš“ a tak stačí mít oči/uši otevřené, plíce roztažené a rozhodně se nebudete nudit.  

 

Mapa ke stažení KML

Mapa ke stažení GPX

Naše putování začíná u Drábských světniček. První polovina trati není zrovna sprint. Stoupák, kde budete rádi za schody i zábradlí vás hned donutí jít. Srdce se rozpumpuje a jen co se vyškrábete na vrchol, spatříte první výhled na rozlehlé údolí. Vnitřní touha po dobrodružství se zažehne a můžete vyrazit vpřed. Poběžíte po úpatí skal, budete si hlídat každý krok, jelikož kamenů a kořenů je tu požehnaně. Tahle část je spíše pro pěší, takže raději pomalu avšak jistě.

Ty výhledy jsou úžasné a na zbytku trati už takové nezažijete, takže si klidně zastavte a nechte se okouzlit. Následuje sekce rychlého klesání a opět stoupání, kde jsem se až škrábal po čtyřech, jak to klouzalo. Možná jsem špatně odbočil, nebo byla stezka zasypaná listím, každopádně mně dovedla zpět na tu tradičně vyšlapanou, značenou, a trochu méně akční, část. Povrch se zde střídá mezi blátem/hlínou, jehličím a listím posetou, turisty vyšlapanou stezkou a pískovou tratí. Ten písek mi zrovna nepřirostl k srdci, ale takhle po ránu, byl ještě dost zmrzlý na to, aby mne štval. Poběžíte převážně přes lesy, s občasnou exkurzí na asfaltku, převážně po červené, směrem k hradu Kost. Srnky vám občas proletí přes trasu a v koridoru jehličnanů se vám budou ztrácet kilometry pod nohama. Cesty jsou zde krásně udržované, i když štěrku, a občas rozježděným tratím od lesní techniky, se nelze vyhnout. Hrad Kost je prima místo na přestávku a doplnění energie, jelikož jste zhruba v polovině trasy. V tuto roční dobu je tam klid a mír. Sedí si hezky v dolíku, obklopen lesy a skálami, tak to tam ani moc nefouká a za ranního rozbřesku vypadá pohádkově.

Druhá polovina trati už nebyla tak posetá stoupáky, schody do nebes nebo našlapováním po kamenech. Poté, co jsem rozhýbal nohy, prohřál zpocené triko, co začínalo zamrzat, jsem se vydal dál. Krásná peřina z mechu po mé levici mi roztahovala koutky od ucha k uchu a o něco lehčí batoh mi usnadňoval práci. Konečně jsem se dostal trochu do svého běžeckého tempa, mohl zvednout hlavu a uvolnit ramena. Tato sekce je krásná na proběhnutí. Jen to nepřehánějte, jelikož na konci budete ještě trochu té energie potřebovat. Já jsem se kochal tak, až jsem se vykutálel. Samozřejmě jsem tomu kamenu poslal ten vražedný pohled „Kdo si myslíš, že seš a co se mi pleteš do cesty?“ myslím, že to pochopil a příště to neudělá.

Těch asfaltových cest je tu sice více, ale poběžíte na hranici lesa, po lukách, nebo skrz vesnice mezi starými chatami, tak to dost možná i uvítáte. Proč? Neustálé vyklání kotníku, z lesních stezek, budete ke konci dost pociťovat a tak rovná silnice vám dá trochu klidu. Samozřejmě vás stezka brzy strhne zpět do místních lesů a závěrečného stoupání na vrchol skal. Zde se můžete naposled pokochat výhledem na okolní krajinu. Zbývá už jen pár schodů, proběhnout mezi skálami, a šusem proletět cestou z kopce k parkovišti. U svého plechového miláčka můžete teď již úplně vydechnout, a pokud budete mít kliku, třeba budete moc vyzkoušet, a chvíli zaslouženě posedět, u místní občerstvovačky.                


A kam příště?

Kvalita zážitku:

5/5

 

Kokořínsko-Máchův kraj nás volá. Trasa je vedená přes hory, doly, lesy a rozhledny a sám si už ani nepamatuji jak to tam vlastně vypadá. Pokud fotky nelžou tak už se třesu.

Už zbývá jen poděkovat Romanovi Chládkovi za zmapování této okružní krásky. Vzdálenost i převýšení je, tak akorát, aby z toho člověk nemusel dělat expediční výpravu a se svěšenou hlavou odpočítával zbývající metry. Pokud se tedy rozhodnete vyběhnout v našich stopách, tak vyrazte hned ráno a budete mít nerušené výhledy a cestu jen sami pro sebe. Já si tuhle hvězdu ještě někdy s chutí zaběhnu i v protisměru. Člověk někdy zapomíná, jak i u nás v Čechách, je krásná příroda a někdy ji najdete hned za rohem.

Jiri (the born to run legend)

Over and out…     

 

Středočeský kraj Jabkenická obora - 30km

VE ŠLÉPĚJÍCH DĚTSTVÍ

Jabkenickou oboru jsem vždy znal jen jako místo na koupání, místo z dětství, které jsme často navštěvovali. Takže, když jsem zjistil, jak rozsáhlý je tento les, kolik rybníků se v něm nachází, jak kouzelně vypadají vesnice, co jej obklopují, vše dohromady to mělo nádech krásného běžeckého bloudění. Jen jsem ráno doplnil benzín a pobavil, v půl sedmé, obsluhu benzínové pumpy svými běžeckými šortkami a Luna sandály, bylo mi ironicky popřáno, ať si to užiji, a tak jsem poděkoval a vyrazil na místo činu. Parkoviště, které se nachází hned vedle vstupu do obory, bylo kupodivu prázdné. Zřejmě ne každý sdílí moje nadšení pro ranní výběhy. A tak jsem nasadil batoh, nastartoval mapu v hodinkách a vydal se do prvního kopečku….jak jinak než se slovy: "No lepší stoupat vzhůru na začátku, než na konci," řekl jsem si a s úsměvem vyrazil vpřed. Netrvalo to dlouho a už jsem zahýbal ze silnice do lesa pro trochu "Nature therapy".

 

 Mapa stezky pro stažení 

ZDE

Celá první třetina tratě byla jednoduchá, štěrkově písčitě blátivá cesta. Nic náročného, snadná orientace a kochačka bez záludností. Díky tomu jsem měl trochu čas se uvolnit, roztáhnout plíce a nasát tu vůni lesa. Myslím, že brzy už bude veškeré zbarvené listí opadané kompletně. Tentokrát to mělo trochu vánoční atmosféru, když to kolem vás padá a šustí vám to pod nohama. Jediné, co mi chybělo, byla modrá obloha a trochu sluníčka pro zahřátí. Až na jednoho pejskaře jsem měl celý les pro sebe a tak mi prvních 10km uteklo jako voda.

 

Sněží listí - Postavte se pod strom a pořádně do něj kopnout :)

Druhá třetina byla trochu těžší. Počasí se zhoršilo, zatáhla se obloha a často se střídal silný vítr s deštěm. Tak jsem si zhruba v polovině trasy rozhodl udělat rychlo pauzu. A rychlá byla, jelikož v mém nadšeném vystřelení z domu za dobrodružstvím, jsem nechal datle na zobání doma. Takže jediné, co jsem při sobě měl, v neděli ráno v lese, byla půllitrovka kofoly. No nemělo cenu stresovat, doteď jsem se cítil dobře a tak se běželo dál. "Takže, kolik mi zbývá do konce?" ptal jsem se sám sebe. Samozřejmě jsem neměl ani ponětí, jelikož jsem si zapomněl zapnout hodinky........no co co co? Mám je jen chvíli a učím se za běhu (a to doslova). Při této části tratě jsem si uvědomil, proč jedna návštěva obory nebude stačit. Narazil jsem během cesty na spoustu krásných stezek, jenže jsem neměl ponětí, kam vedou. Naopak moje, z mapy.cz, naplánovaná trasa měla asi třikrát expediční tendenci. Zdravý rozum a dobrodružství nejdou vždy ruku v ruce a tak jsem stezku opustil a důvěřoval jsem navigaci. Asi jsem neměl. Nohy to trochu odnesly a tělo se u toho pěkně vyšťavilo. Jestli tam někdy byla trasa, tak už je to hodně dávno. Naštěstí mne to vždy navedlo zpět na vyznačenou stezku a jsem si skoro jistý, že to byla ta, co jsem ji opustil. Když jsem se vymotal z lesa ve Mčelech u Chataue Mčely (jelikož zámek asi zní moc starodávně a nelukrativně), tak jsem věděl, že už brzo budu brázdit v jiném terénu - polních stezkách.

Musím se přiznat, že letos ty polňačky vůbec nedávám a to hlavně psychicky. Všeobecně je to vždy hodně rozjezděné, super blátivé a dobré tak akorát na bruslení. No v tomto případě to bylo celkem v pohodě, teda alespoň z půlky, ta druhá byla záludná i na chůzi. Jelikož tento úsek byl hodně otevřený, tak to tam navíc dost fičelo. Nakonec jsem to vzdal, zastavil a vytáhl větrovku. Netrvalo dlouho a k větru se přidal déšť. Pak ještě kousek po silnici a už jsem toho začínal mít dost. Naštěstí po vyžahnutí zbytku kofoly a objevení nového způsobu použití selfie tyče - pro sklepávání jablek - se mi ta trocha cukru dostala do krve a nálada se zlepšila.

KLENOT JABKENICKÉ OBORY - HÁJOVNA

Poslední třetina tratě mě zavedla do Loučně, kde jsem si to střihl k místnímu nejstaršímu fotbalovému klubu v Čechách. Zřejmě jim to nikdo neřekl nebo je jim to jedno, ale vypadalo to tam stejně hrozně a odrbaně, jako ve většině vesnických fotbalových klubů. Tak to by bylo z civilizace, už abych byl zase v lese, a taky že jo. Cesta se stočila a byl jsem pryč z větru. Chvíli na to přestalo pršet a dokonce vykouklo i sluníčko. Nohy ještě poslouchaly a tak, i když navigace mne poslala opět na cestu neznámou, už se mi začínala zase vracet dobrá nálada. Kamuflovaný blátem z polních cest jsem ještě u hájovny vystrašil pár pejskařů a pak už uháněl směr obora. Tento úsek byl přesně to, co duše i nohy chtěly pro nedělní potěšení. Nic moc náročného a krásné proběhnutí. Nakonec jsem byl na sebe i docela pyšný, že i v závěru jsem běžel a vypadal spíše jako běžec, než bojovník o přežití. Na to, že tahle expedice trvala něco přes 4 hodiny a moje jediné palivo bylo 0,5l kofoly a jedno jablko, měl jsem na konci ještě dost energie. Myslím, že se lepším a bude to třeba. Příští dobrodružství bude zřejmě neméně náročné a počasí asi taky o kus přitvrdí. I přes vše, co se událo, to bylo krásné dobrodružství. Možná ne to nejvybarvenější, ale o to víc intenzivní se špetkou nepředvídatelného.


A kam příště?

KVALITA ZÁŽITKU:

3/5

Ještě jsem sám nenašel inspiraci, takže těžko říct. Možná si zkusím trasu Českým rájem, skoro souseda Romana Chládka. Možná zabloudím myší v mapách a něco mi padne do oka, nebo mi klidně navrhněte trasu vy. Jedno je však jistý, příští víkend opět vyrážím za dalším putováním, jelikož mě toto dobrodružství nějak pohlcuje a tak nadále budu zlepšovat svoji kondici i techniku, ať mne nemusí omezovat jak vzdálenost, tak podmínky. Naštěstí je tohle zdravá posedlost, myslím. Teď je však nejvíce potřeba zregenerovat a doplnit kalorie.

Na viděnou zase někde na cestách, dobrodruzi.

Jiri (the legendary Born to run coach)

Over and out...

Středočeský kraj Nemyslovice - 20km

Ve správný čas na správném místě

Není nad krásný podzimní den. Jeden takový nám vyšel přívětivě na neděli a tak při svitu prvních paprsků slunce, tak, jak to mám rád, jsem vyrazil do nedalekých Nemyslovic. Ukázalo se, že mapy.cz mě opravdu (ne)vodí za nos. Trasa, co jsem si naplánoval, byla na místě přesně tak, jak navigace ukazovala ALE…

Mapa stezky pro stažení

→ ZDE ←

Zaparkoval jsem u fotbalového hřiště, do baťůžku dal vše nepodstatné a párkrát si opět vynadal, že jsem zapomněl pití. „Vracet se nebudu, půl litru čaje k snídani bude muset stačit“… a tak jsem vyrazil vstříc dobrodružství. První část tratě byla trochu černobílá. Seběhnutí do údolí bylo v pohodě, ale po prvním 1,5km se stezka, vedená zalesněnou roklí, přeměnila v bažiny. Aby to bylo ještě trochu pestřejší, tak to málo, co nevypadalo mokře, lesníci rozjezdili těžební technikou a tak jsem občas musel volit alternativní zkratky. Celých prvních 7km bylo dost náročných a vyžadovalo kombinaci běhu, chůze, přeskakovaní i lezení do kopce po čtyřech. Avšak to je ta nádhera, když váš prostředek pro cestování jsou vlastní nohy - málo co vás zastaví. Takže bahna bylo požehnaně, ale stejně tak srnek a jelenů. Nevěděl jsem kam se dřív koukat, jak to tady žilo a vřískalo. Když už mi to bruslení na blátě lezlo krkem, tak se mě skupina tří zvědavých srnek rozhodla, po poslední 2km roklí, doprovodit k jejímu konci. Kdyby cesta byla zmrzlá, nebo vyschlá, tak je to naprosto kouzelný úsek, ale bahno je bahno a tak to byla makačka.

Jen co jsem vystoupal z rokle, dávalo o sobě vědět slunečné ráno a rozmrzající země vše zabalila do jemné mlhy. Druhá třetina trati byla kombinace asfaltu a hlinitých kopřivových stezek. Na zmrzlém asfaltu jsem si ještě procvičil moje bruslařské umění a na kopřivových cestách pro změnu své umění skokanské. Tento úsek vedl přes malou vesnici Kadlín, než se opět stočil mimo zabydlené prostředí. Navigace skrz lesní kopřivové království byla trochu výzva, ale jelikož některé byly již zmrzlé, tak to nebylo zase tak štiplavé.

Třetí úsek byl převážně rozlehlé údolí, které bylo prosvícené ostrým sluníčkem a očarované mlhou. Všude byl krásný klid a jen zřídka člověk narazil na živou duši. Cesta byla panelová, zasypaná čerstvě opadaným listím, potom blátivá cyklostezka, až po úplně zorané pole a opět na zpevněnou 'bahněnku' + konečné asfaltové stoupání zpět do Nemyslovic. Ač to trochu lepilo na boty, tak ty ranní hrátky světla a námrazy byly k sežrání a já každou chvíli zastavoval, abych to vyfotil.

 

Nemyslovice nikdy více?

Kvalita zážitku: 

4/5

Celá trať byla sice náročná, ale i překrásná, takže to byla otázka něco za něco. Kdo chce pohodlnou stezku, tak tohle neocení, ale pro ty z vás, co se nebojí špíny, nehoní kilometry a neměří rychlost, připravte se na dávku pestrého dobrodružství. Není kvalita podstatnější než kvantita?

 

A kam příště?

Jabkenická obora nás volá. Trať je naplánována na 30km, ale jak se ukázalo, i plánovač mapy.cz má smysl pro dobrodružství a tak stát se může stát cokoliv. Kdo by se chtěl přidat, tak se hlaste na revolmove@gmail.com a domluvíme se. Buď to bude Sobota, nebo Neděle ráno, start okolo 7.30 za rozbřesku tak, jak je to nejkrásnější a hlavně - pití s sebou!

Jiri (the legendary Born To Run coach)

Over and out…