Prachovské Skály - Poslední kapitola - Oběh republiky

Prachov bylo místo startu mého prvního maratonu, který mi vyjasnil mnohé otazníky ohledně podstaty běhu a lidské vytrvalosti. Jak už to bývá, organizátoři nemohli vést trať skrze ty nejkrásnější kouty místní přírody, jelikož společnost se rozhodla tyhle místa zpoplatnit a uzavřít pro akce tohoto typu. Jejich důvod neodsuzuji, jenom si myslím, že příroda a volnost pohybu v ní, by měla být přístupna všem bez omezení.

 

Mapa ke stažení KML

Mapa ke stažení GPX


- Příroda u Maršova

Takže jsem zpět a je na čase prozkoumat tenhle svět. K nevelkému nadšení místních chalupářů jsem zaparkoval v Maršově a začal tuhle poslední kapitolu. Hned na začátku byla příroda naprosto okouzlující, až se do mě dávala zima, jak jsem každou chvíli fotil, místo toho, abych trochou pohybu zahřál tělo. První větší zastávka byla zřícenina hradu Pařez. Těžko si představit, jak tento hrad vypadal v době své slávy, každopádně jako místo na hraní je to naprosto úžasné. Spousta zákoutí, pater, výklenků... no jak stavěné na paintball. Odtud mne cesta vedla okolo Pařezské Lhoty, podél vesnice Hvozdec a Březska k Oborskému rybníku. Celý tento úsek byl trochu blátivý a místy i neprošlapaný, ale ty výhledy. Jelikož to byl jeden z těch „ve správný čas, na správném místě“ okamžiků, tak bylo možno vidět až ke Krkonoším a jejich zasněženým vrškům. Podél rybníků Němeček a Vražda jsem konečně opustil podmáčenou stezku a zamířil na jih, k zřícenině hradu Brada. Odtud se cesta opět stočila tentokrát na západ, a podél skalnatého vrchu „Přivýšina“ jsem doběhl do Prachova. Abych se vyhnul turistům, jež se na tohle místo slétli jak supy, tak jsem místo oblíbené červené volil žlutou a následně modře značenou trasu a do Prachovských skal se dostal zadem a bez poplatků :).

- Rumcajsovo bydlení 

Bohužel už bylo skoro poledne a lidí tady bylo požehnaně. Můj smysl pro samotu a klid tak donutil mé nohy zrychlit a opustit toto místo jež na mně působilo trochu moc uhlazeně a uměle. Jakmile jsem se vymotal ze sevření skal, moje nohy měly opět chuť běžet. Po navštívení Rumcajsova domečku, pauze na občerstvení a trochy relaxace, mně čekala už jen vracečka do Maršova, což byla naprosto luxusní záležitost. Malý sklon a skákaní z kamene na kámen, s občasným kličkováním mezi stromy... no prostě to, proč milovníci běhu opouští asfaltovou džungli.

 

Když se podívám zpětně na oběhnutou trasu, tak zjišťuji, že jsem minul tak 9/10 vyhlídkových míst a rozhleden. Popravdě mne to vůbec nemrzí, jelikož tento den byl pro mne o znovuobjevení kouzla dobrodružství a start přípravy na oběh republiky a tahle trasa předčila moje očekávání.

 


Oběh Republiky

Nadešel čas se rozloučit s tímto projektem, aby jeho místo mohl zaujmout větší, ambicióznější jedinec. Každá zdokumentovaná stezka zůstane navždy zakódována v mojí hlavě. Některé zážitky byly tak silné, že při zpětném prohlížení fotek si člověk připadá jako by tam byl a láká ho to zpět. To je jeden z důvodů, proč pevně věřím, že je pro naše fyzicko-psychické zdraví nutné vystavovat se těmto zážitkům a projít těmi zkouškami, které nás nevyhnutelně potkají, když se střetneme s neznámem, hledáme svoje limity a vystavíme se nepředvídatelnosti přírodního prostředí. Když bych tyhle trasy neběhal, tak bych je chodil a až potom možná jezdil na kole. Podle mne nic nezapojuje lidské smysly tak intenzivně, jako běh v přírodním prostředí. I když je to hodně fyzicky náročné, tak psychicky je to úleva, prozření, svoboda, obzvlášť v době, kdy stres, strach a nejistota dělá lidem ze života peklo.  

Proč tady končím?

Pravda je, že nekončím, spíše začínám. Tyto výlety ve mne vzbudili touhu po dobrodružství a sebepoznání, které však příliš brzo braly konce. Jak už je typicky lidské i já chci i potřebuji více. Poznat kam až mohu sebe rozvinout, kam až sahá ta svoboda, co nám dřímá v nohách. Daň bezpečí za domestikace lidské existence mi už nevoní. Chuť prozkoumávat, prát se s nástrahy života, zažít opravdový příběh vytrvalostního putování je to, co mne teď volá.

Co bude dál?

Projekt 50 maratonů za 50 dní (oběh republiky) bude teď ztěžejním bodem mé přípravy a soustředění. Z(a)tracené stezky končí a budou nahrazeny mým blogem zážitků z tréninku a následovně samotné cesty. Dobrodružství naberou větších rozměrů a intenzity. Poznáte team lidí, bez kterých se taková akce nedá uskutečnit a skrze naše společné úsilí, se v září postavíme na start této výjimečné události. Pokusíme se zdokumentovat, den po dni, všechny zážitky, které nás potkají i představit lidi co nám zkříží cestu, nebo se k nám alespoň na část přidají.

Děkuji za všechny bláznivé komentáře, podporu a doufám, že se zase na českých zatracených stezkách potkáme.

Jirka „The Legend“

Over and out…