Jížní Ralsko (Liberecký kraj)

Milión důvodů, proč v zimě nevytáhnout paty z domu, ale nakonec to vše pramení z jednoho zdroje – strach. A tak jsem byl opět na cestách, abych mu čelil. Je to už dávno, co jsem si zaběhl maraton a navíc, tentokrát jsem si nesl veškeré občerstvení s sebou. Snažil jsem se nemyslet na to, co by se mohlo pokazit, když bych v -14°C, uprostřed lesa, v propoceném oblečení, špatně našlápnul. Na druhou stranu, čím více člověk riskuje, tím bývá ta výplata sladší.



             - HRAD BEZDĚZ HLÍDÁ -

A tak to valím po zasněžené stezce z Ralska Kuřívody k Bezdězu a nepřemýšlím nad vzdáleností, co mám před sebou. Start je jak z pohádky. Sluníčko svítí, je bezvětří a cesta celkem udržovaná. Nejlepší varianta se zdá být běžet uprostřed, kde je to dost zmrzlé. Šetřím kotníky i energii a občas si to proložím prací na bruslařské technice. Brzy zjistím, že moje naplánovaná trasa sice existuje, ale je někde schovaná pod sněhem a to značení tratě taky není moc vidět a tak kličkuji. Občas běžím po udržované cestě a občas v hlubokém sněhu podle navigace. Merino ponožky prozatím udržují nohy v teple, ale boty už začínají být samá omrzlina. Mé obavy se rychle rozplynou, když konečně spatřím věže Bezdězu. Historické stavby nejsou zrovna můj hlavní důvod, proč podnikám tyhle výpravy, ale tenhle hrad se povedl. Opravdu impozantní a strategicky umístěné opevnění. Škoda jen, že člověk nikde nenajde tabuli s tím, jak tento kraj mohl vypadat ve středověku, když tahle krása spatřila svět.

Pak se rozběhnu a najednou to jde hůř a hůř. Vždyť jsem teprve ve třetině trasy? Chvíli na to, zjistím, že už běžím téměř 2 hodiny. Kombinace hlubokého sněhu a ledu mě připravila o zásoby energie rychleji, než jsem čekal a tak u rozcestníku shrábnu sníh ze stolu, stoupnu si na něj jak vladař toho kraje, a pustím se do sušeného ananasu, banánu a kofoly. Chvíli tam jen tak dřepím a poslouchám ten klid v lese. Pozoruji paprsky, jak pronikají korunami stromu a jsem vděčný za to, že můžu mrznout venku. Brzy se do mě dá zima a tak vyrážím po červené k dalšímu stanovišti – Máchovo jezero.

           - VÝHLED NA MÁCHOVO JEZERO + VPRAVO VZADU HRAD BEZDĚZ - 

Netrvá dlouho a cukr se dostane do krve. Běží se mi zase parádně, jen ty promočené ponožky už začínají studit. Na druhou stranu to příjemně chladí achilovky a tak jsem schopný držet celkem vysoké tempo. Cesta je čím dál lepší když se objevím v Doksech a chvíli potom u jezera. Místní na mne trochu divně koukají. Mají k tomu dobrý důvod. Trochu mi omrzl obličej a tak se tomu sám zasměju a běžím dál. Máchovo jezero, ani Doksy, mě zrovna nenadchlo. Je to na mne příliš komerční místo a tak utíkám pryč od civilizace, přes Staré Splavy, zpět do lesa. Prsty na nohou už nemají takovou radost, že jsme venku téměř 3 hodiny a tak když vidím, že moje naplánovaná cesta po modré, je opět hluboký sníh, rozhodnu se pro druhý pit stop. Doplním energii, odrbu led z obličeje, oblečení i bot a zkonzultuji mapy.cz ohledně alternativní trasy. Možnost by tu byla, ale bude to silnice… ach jo, co se dá dělat, někdy člověk musí hrát s kartami, co má v ruce. Po chvíli mě ta mrzutost přejde, když k mému překvapení zjistím, že mne nohy pořád nesou vpřed a to celkem svižně.

Protínám 4 hodinou hranici a konečně se nacházím na cestě, kterou znám. Jak to vím? Jediné stopy na ní jsou ty mé. Doslova běžím ve vlastních stopách a kontroluji, jak našlapovala levá a jak pravá. Nálada je opět dobrá, jelikož už vím, s čím bojuji a kdy bude po bitvě. Ještě si dopřeji jeden pit stop a pak s chutí vyběhnu i ten poslední kopec. Brzy jsem zase zpět Kuřívodech a tento výlet ukončuji na pěti hodinách a vzdálenosti 42km. Krásné to dobrodružství a tak si prozpěvuji až domu, jelikož silnice je dobrá tak na 30km/h se staženým zadkem.



A kam příště?

KVALITA ZÁŽITKU

2.5 / 5

No začíná to být trochu těžší, najít poblíž trasu, co mne nadchne a znervózní zároveň. Regenerace potřebuje svůj čas a tak běhat každý víkend maraton není reálné, pokud se nechci dorazit. Musím to vydumat. Možná poběžím, jeden víkend kratší a ten druhý, delší vzdálenost. Každopádně můj strach a obavy z dlouhých běhů jsem zatím ještě nepřekonal a tak se mi hlavou honí myšlenky na ultra závodění, abych měl nějakou tu motivaci a důvod testovat, kam si troufám doběhnout.

Doufám, že ani vás zima nebo strach nezastaví.

Tak zas příště běžci a běžkyně

Jiri (the born to run legend)

Over and out…