PR Semily (Liberecký kraj)

Je neděle ráno a já nemohl ani dospat. Čeká mě další výzva, ale moc se mi nechce, jelikož práce mám doma nad hlavu a prohánět se po horách s tím nijak nepohne. Pak si ale uvědomím, co vše mi tohle nadšení dává, a vím, že nemám jinou možnost. Z běhání jsem si již odnesl mnoho lekcí pro život a více, než kdy a kde, je podstatné, že člověk je venku v přírodě, zažívá dobrodružství a hýbe se.

Turecký med je dnes moje tajná zbraň. Aby mi cesta autem na místo činu rychle utekla, vždy zastavím u benzínky a vyberu si jiné balení bonbónů z dětství. Za poslední 2 měsíce, co takhle cestuji, jsem už zlikvidoval dvě balení Hariba, Hašlerky a teď přišla řada na Turecký med. Než dorazím do Semil, zbouchám hned čtyři kousky a musím uznat, že se povedl. Venku je zima, sněhu všude požehnaně a já jedu do hor s přáním, ať jsou stezky prošlápnuté pro běhání! Nějak to postrádá logiku. Chvílí bloudím a naběhám skoro dva kilometry, než konečně najdu startovní bod. Tak je to opět tady, nervozita + vzrušení, jde se na to.

 

STÁHNOUT MAPU KML

STÁHNOUT MAPU GPX


Moje putování začíná na Riegrově stezce. Trasa je široká, krásně vyšlapaná a mapy, jak se ukázalo, nelhaly. Běžím po zasněžené prkenné cestě, co je zavěšená na stěnách skal. Tenhle úsek je jak z pohádky, těžko si představit, jak to tady vypadá v létě, ale dnes to patří jen mě a já si užívám každý metr. Hlavu si můžu vykroutit, jak nevím, kam se dřív koukat. Přes Jímací jez, Bohmovu vyhlídku, skrze skalní tunel, kolem masivních rampouchů, podél studánky Antala Staška, až do Podspálova je to útok na smysly. I kdyby cesta už dál nevedla, byl bych spokojený s tím, co jsem zde prožil, ale já nemám za sebou ani čtvrtinu.

     - NĚKDY SE TO MUSÍ RISKNOUT -

Odbočuji z turistické stezky na silnici a pěkně to klouže. Nohy jsou pořád v suchu a tak přemýšlím nad tím, z čeho jsem měl strach, vždyť tady jsou podmínky lepší, než u nás na Mladoboleslavsku, a tady jsme skoro v Krkonoších. Samozřejmě jsem to zakřikl, cesta po červené je to, čeho jsem se obával. Vypadá to, že tady kdysi dávno prošel sněhem jen jediný člověk a tak si připadám, jak zadák amerického fotbalu na tréninku. Připomíná mi to dril na pneumatikách, jak se snažím trefit do každé stopy. Pokračuje to celé tři kilometry a stojí mne to hodně energie i soustředění. Občas se nohy proboří a občas ne. Boty jsou brzy promáčené a omrzlé. Sice nesněží, ale když to jdu pěšky, tak se do mne pustí zima a tak, ač vím, že mne to bude stát dost sil, snažím se běžet tam, kde to jde.

Dnes jsem odhodlaný zaběhnout trasu v plné délce. Jídla mám dost, času taky, jen jestli mi zima umožní doběhnout to celé, netuším. Nakonec je to tragicky pomalý úsek a já se snažím přemluvit hlavu, ať neremcá a soustředí se na to, co mne ještě čeká. Na Mansku zjistím, že po červené už to dále nepůjde, a tak vezmu za vděk silnicí a s dopomocí rad od místních horalů se rozhodnu zkusit trasu po žluté. Na silnici zjistím, že sil je ještě dost a chvíli si užívám pevný povrch pod nohama. Doběhnu až do Jeseného a zde se napojím na žlutou. Konečně trochu prošlápnutá trasa. Denní světlo se divně odráží od sněhu a je těžké vidět kudy vlastně běžet. Každou chvíli kontroluji navigaci v hodinkách a telefonu zároveň, než se opět objevím na silnici. Díky bohu za ni. Jsem už 2 hodiny 10 minut na cestě a najednou si uvědomuji, že prozatím nemám ani hlad ani žízeň a tak pokračuji dál a slíbím si pauzu v polovině trati. Silnice mne dovede k zámku Návarov, kde mé kochání naruší banda bláznů na sněžných skútrech. Koukají na mne, jak na blázna, ale mě je jich svým způsobem líto. Sedět na zadku, kroutit madlem a řídítky umí každý břídil.

    - SILNICE CO SE SAMA UDRŽUJE - 

Po silnici, co se v zimě neudržuje, kloužu spokojeně dolu. Trochu se ozývá koleno. Dnes dostává pěkně zabrat, když člověk musí z kopce brzdit, pokud chce přežít. V polovině seběhu narazím na dva dobrodruhy ve Fordu Mondeo, co se bez řetězů snaží vyškrábat do kopce, který se dá stěží vyjít. Nabídnu jim svou pomoc zatlačit, ale brzy zjistíme, že ani mocný Ford tohle nezvládne, a tak mě propouštějí a tak běžím dál. Auto 0 nohy 1. Jen co se přeženu přes most, už zase stoupám po serpentinách. Odbočka, co jsem si naplánoval podle map, tam ale není. Jaká to ale zrada, přátelé! Tak pomalu lezu do kopce, jím za chůze, abych nevystydnul, a radím se s mobilem, kam dál. Cesta přes Machlov a Vlastiboř by mne měla dovést zpět na naplánovanou trasu a tak si nechtěně přidávám další kilometry. Když jsem zpět na zelené, trasa je opět záludná a špatně značená. Brzy zabloudím a spoléhám se na navigaci v hodinkách, že mne vytáhne z bryndy. Poprvé mám trochu pochyby, jak to dnes dopadne. Za celou dobu jsem nikoho nepotkal a teď bych tady uvíznout zrovna nechtěl. Viditelnost je pořád špatná, ale cesta se nakonec najde. V kolejích traktoru chvíli jdu. Pomalu získávám zpět dech a hlavně klid. Z baťohu vytáhnu poslední hašlerku, a abych se rozptýlil, pustím to šusem z kopce a netrvá dlouho, a zase se usmívám. Myslím, že to už zase poběží. Cesta je dobrá a tak si vyběhnu i stezku skrze les, do kopce, do Bozkova. Odtud je to opět po silnici a to dnes s chutí přivítám. Míjím Masarykovu vyhlídku a po modré mířím k Myší skále. Zde se za pomocí řetězu vyškrábu k vrcholu, chvíli se pokochám a pokračuji dál. Následuje 5 vyhlídkových míst, ale dnes to vypadá všude stejně – sychravě a podmrakem. Už mi zbývá jen se doklouzat do cíle. Ještě naposled trochu zabloudím, než najdu místo, kde jsem zaparkoval a pak už zaslouženě padnu do sedačky auta. Konečná statistika 37,6km za 6 hodin, tak to budu chvíli cítit v nohách, ale jinak jsem vysmátý od ucha k uchu.



A kam příště?

KVALITA ZÁŽITKU

4/5

Nějak mne to táhne dál a dál. Buď zkusím:

Počasí se lepší, tak snad ten sníh brzo ustoupí a já zjistím, jestli umím zařadit i rychlejší převod. Už aby tady byl zase víkend, do té doby, je však potřeba trochu zregenerovat a potrénovat. Samo to nepoběží.

Jirka (the born to run legend)

Over and out…