Středočeský kraj Jabkenická obora - 30km

VE ŠLÉPĚJÍCH DĚTSTVÍ

Jabkenickou oboru jsem vždy znal jen jako místo na koupání, místo z dětství, které jsme často navštěvovali. Takže, když jsem zjistil, jak rozsáhlý je tento les, kolik rybníků se v něm nachází, jak kouzelně vypadají vesnice, co jej obklopují, vše dohromady to mělo nádech krásného běžeckého bloudění. Jen jsem ráno doplnil benzín a pobavil, v půl sedmé, obsluhu benzínové pumpy svými běžeckými šortkami a Luna sandály, bylo mi ironicky popřáno, ať si to užiji, a tak jsem poděkoval a vyrazil na místo činu. Parkoviště, které se nachází hned vedle vstupu do obory, bylo kupodivu prázdné. Zřejmě ne každý sdílí moje nadšení pro ranní výběhy. A tak jsem nasadil batoh, nastartoval mapu v hodinkách a vydal se do prvního kopečku….jak jinak než se slovy: "No lepší stoupat vzhůru na začátku, než na konci," řekl jsem si a s úsměvem vyrazil vpřed. Netrvalo to dlouho a už jsem zahýbal ze silnice do lesa pro trochu "Nature therapy".

 

 Mapa stezky pro stažení 

ZDE

Celá první třetina tratě byla jednoduchá, štěrkově písčitě blátivá cesta. Nic náročného, snadná orientace a kochačka bez záludností. Díky tomu jsem měl trochu čas se uvolnit, roztáhnout plíce a nasát tu vůni lesa. Myslím, že brzy už bude veškeré zbarvené listí opadané kompletně. Tentokrát to mělo trochu vánoční atmosféru, když to kolem vás padá a šustí vám to pod nohama. Jediné, co mi chybělo, byla modrá obloha a trochu sluníčka pro zahřátí. Až na jednoho pejskaře jsem měl celý les pro sebe a tak mi prvních 10km uteklo jako voda.

 

Sněží listí - Postavte se pod strom a pořádně do něj kopnout :)

Druhá třetina byla trochu těžší. Počasí se zhoršilo, zatáhla se obloha a často se střídal silný vítr s deštěm. Tak jsem si zhruba v polovině trasy rozhodl udělat rychlo pauzu. A rychlá byla, jelikož v mém nadšeném vystřelení z domu za dobrodružstvím, jsem nechal datle na zobání doma. Takže jediné, co jsem při sobě měl, v neděli ráno v lese, byla půllitrovka kofoly. No nemělo cenu stresovat, doteď jsem se cítil dobře a tak se běželo dál. "Takže, kolik mi zbývá do konce?" ptal jsem se sám sebe. Samozřejmě jsem neměl ani ponětí, jelikož jsem si zapomněl zapnout hodinky........no co co co? Mám je jen chvíli a učím se za běhu (a to doslova). Při této části tratě jsem si uvědomil, proč jedna návštěva obory nebude stačit. Narazil jsem během cesty na spoustu krásných stezek, jenže jsem neměl ponětí, kam vedou. Naopak moje, z mapy.cz, naplánovaná trasa měla asi třikrát expediční tendenci. Zdravý rozum a dobrodružství nejdou vždy ruku v ruce a tak jsem stezku opustil a důvěřoval jsem navigaci. Asi jsem neměl. Nohy to trochu odnesly a tělo se u toho pěkně vyšťavilo. Jestli tam někdy byla trasa, tak už je to hodně dávno. Naštěstí mne to vždy navedlo zpět na vyznačenou stezku a jsem si skoro jistý, že to byla ta, co jsem ji opustil. Když jsem se vymotal z lesa ve Mčelech u Chataue Mčely (jelikož zámek asi zní moc starodávně a nelukrativně), tak jsem věděl, že už brzo budu brázdit v jiném terénu - polních stezkách.

Musím se přiznat, že letos ty polňačky vůbec nedávám a to hlavně psychicky. Všeobecně je to vždy hodně rozjezděné, super blátivé a dobré tak akorát na bruslení. No v tomto případě to bylo celkem v pohodě, teda alespoň z půlky, ta druhá byla záludná i na chůzi. Jelikož tento úsek byl hodně otevřený, tak to tam navíc dost fičelo. Nakonec jsem to vzdal, zastavil a vytáhl větrovku. Netrvalo dlouho a k větru se přidal déšť. Pak ještě kousek po silnici a už jsem toho začínal mít dost. Naštěstí po vyžahnutí zbytku kofoly a objevení nového způsobu použití selfie tyče - pro sklepávání jablek - se mi ta trocha cukru dostala do krve a nálada se zlepšila.

KLENOT JABKENICKÉ OBORY - HÁJOVNA

Poslední třetina tratě mě zavedla do Loučně, kde jsem si to střihl k místnímu nejstaršímu fotbalovému klubu v Čechách. Zřejmě jim to nikdo neřekl nebo je jim to jedno, ale vypadalo to tam stejně hrozně a odrbaně, jako ve většině vesnických fotbalových klubů. Tak to by bylo z civilizace, už abych byl zase v lese, a taky že jo. Cesta se stočila a byl jsem pryč z větru. Chvíli na to přestalo pršet a dokonce vykouklo i sluníčko. Nohy ještě poslouchaly a tak, i když navigace mne poslala opět na cestu neznámou, už se mi začínala zase vracet dobrá nálada. Kamuflovaný blátem z polních cest jsem ještě u hájovny vystrašil pár pejskařů a pak už uháněl směr obora. Tento úsek byl přesně to, co duše i nohy chtěly pro nedělní potěšení. Nic moc náročného a krásné proběhnutí. Nakonec jsem byl na sebe i docela pyšný, že i v závěru jsem běžel a vypadal spíše jako běžec, než bojovník o přežití. Na to, že tahle expedice trvala něco přes 4 hodiny a moje jediné palivo bylo 0,5l kofoly a jedno jablko, měl jsem na konci ještě dost energie. Myslím, že se lepším a bude to třeba. Příští dobrodružství bude zřejmě neméně náročné a počasí asi taky o kus přitvrdí. I přes vše, co se událo, to bylo krásné dobrodružství. Možná ne to nejvybarvenější, ale o to víc intenzivní se špetkou nepředvídatelného.


A kam příště?

KVALITA ZÁŽITKU:

3/5

Ještě jsem sám nenašel inspiraci, takže těžko říct. Možná si zkusím trasu Českým rájem, skoro souseda Romana Chládka. Možná zabloudím myší v mapách a něco mi padne do oka, nebo mi klidně navrhněte trasu vy. Jedno je však jistý, příští víkend opět vyrážím za dalším putováním, jelikož mě toto dobrodružství nějak pohlcuje a tak nadále budu zlepšovat svoji kondici i techniku, ať mne nemusí omezovat jak vzdálenost, tak podmínky. Naštěstí je tohle zdravá posedlost, myslím. Teď je však nejvíce potřeba zregenerovat a doplnit kalorie.

Na viděnou zase někde na cestách, dobrodruzi.

Jiri (the legendary Born to run coach)

Over and out...