Prachovské Skály - Poslední kapitola - Oběh republiky

Prachov bylo místo startu mého prvního maratonu, který mi vyjasnil mnohé otazníky ohledně podstaty běhu a lidské vytrvalosti. Jak už to bývá, organizátoři nemohli vést trať skrze ty nejkrásnější kouty místní přírody, jelikož společnost se rozhodla tyhle místa zpoplatnit a uzavřít pro akce tohoto typu. Jejich důvod neodsuzuji, jenom si myslím, že příroda a volnost pohybu v ní, by měla být přístupna všem bez omezení.

 

Mapa ke stažení KML

Mapa ke stažení GPX


- Příroda u Maršova

Takže jsem zpět a je na čase prozkoumat tenhle svět. K nevelkému nadšení místních chalupářů jsem zaparkoval v Maršově a začal tuhle poslední kapitolu. Hned na začátku byla příroda naprosto okouzlující, až se do mě dávala zima, jak jsem každou chvíli fotil, místo toho, abych trochou pohybu zahřál tělo. První větší zastávka byla zřícenina hradu Pařez. Těžko si představit, jak tento hrad vypadal v době své slávy, každopádně jako místo na hraní je to naprosto úžasné. Spousta zákoutí, pater, výklenků... no jak stavěné na paintball. Odtud mne cesta vedla okolo Pařezské Lhoty, podél vesnice Hvozdec a Březska k Oborskému rybníku. Celý tento úsek byl trochu blátivý a místy i neprošlapaný, ale ty výhledy. Jelikož to byl jeden z těch „ve správný čas, na správném místě“ okamžiků, tak bylo možno vidět až ke Krkonoším a jejich zasněženým vrškům. Podél rybníků Němeček a Vražda jsem konečně opustil podmáčenou stezku a zamířil na jih, k zřícenině hradu Brada. Odtud se cesta opět stočila tentokrát na západ, a podél skalnatého vrchu „Přivýšina“ jsem doběhl do Prachova. Abych se vyhnul turistům, jež se na tohle místo slétli jak supy, tak jsem místo oblíbené červené volil žlutou a následně modře značenou trasu a do Prachovských skal se dostal zadem a bez poplatků :).

- Rumcajsovo bydlení 

Bohužel už bylo skoro poledne a lidí tady bylo požehnaně. Můj smysl pro samotu a klid tak donutil mé nohy zrychlit a opustit toto místo jež na mně působilo trochu moc uhlazeně a uměle. Jakmile jsem se vymotal ze sevření skal, moje nohy měly opět chuť běžet. Po navštívení Rumcajsova domečku, pauze na občerstvení a trochy relaxace, mně čekala už jen vracečka do Maršova, což byla naprosto luxusní záležitost. Malý sklon a skákaní z kamene na kámen, s občasným kličkováním mezi stromy... no prostě to, proč milovníci běhu opouští asfaltovou džungli.

 

Když se podívám zpětně na oběhnutou trasu, tak zjišťuji, že jsem minul tak 9/10 vyhlídkových míst a rozhleden. Popravdě mne to vůbec nemrzí, jelikož tento den byl pro mne o znovuobjevení kouzla dobrodružství a start přípravy na oběh republiky a tahle trasa předčila moje očekávání.

 


Oběh Republiky

Nadešel čas se rozloučit s tímto projektem, aby jeho místo mohl zaujmout větší, ambicióznější jedinec. Každá zdokumentovaná stezka zůstane navždy zakódována v mojí hlavě. Některé zážitky byly tak silné, že při zpětném prohlížení fotek si člověk připadá jako by tam byl a láká ho to zpět. To je jeden z důvodů, proč pevně věřím, že je pro naše fyzicko-psychické zdraví nutné vystavovat se těmto zážitkům a projít těmi zkouškami, které nás nevyhnutelně potkají, když se střetneme s neznámem, hledáme svoje limity a vystavíme se nepředvídatelnosti přírodního prostředí. Když bych tyhle trasy neběhal, tak bych je chodil a až potom možná jezdil na kole. Podle mne nic nezapojuje lidské smysly tak intenzivně, jako běh v přírodním prostředí. I když je to hodně fyzicky náročné, tak psychicky je to úleva, prozření, svoboda, obzvlášť v době, kdy stres, strach a nejistota dělá lidem ze života peklo.  

Proč tady končím?

Pravda je, že nekončím, spíše začínám. Tyto výlety ve mne vzbudili touhu po dobrodružství a sebepoznání, které však příliš brzo braly konce. Jak už je typicky lidské i já chci i potřebuji více. Poznat kam až mohu sebe rozvinout, kam až sahá ta svoboda, co nám dřímá v nohách. Daň bezpečí za domestikace lidské existence mi už nevoní. Chuť prozkoumávat, prát se s nástrahy života, zažít opravdový příběh vytrvalostního putování je to, co mne teď volá.

Co bude dál?

Projekt 50 maratonů za 50 dní (oběh republiky) bude teď ztěžejním bodem mé přípravy a soustředění. Z(a)tracené stezky končí a budou nahrazeny mým blogem zážitků z tréninku a následovně samotné cesty. Dobrodružství naberou větších rozměrů a intenzity. Poznáte team lidí, bez kterých se taková akce nedá uskutečnit a skrze naše společné úsilí, se v září postavíme na start této výjimečné události. Pokusíme se zdokumentovat, den po dni, všechny zážitky, které nás potkají i představit lidi co nám zkříží cestu, nebo se k nám alespoň na část přidají.

Děkuji za všechny bláznivé komentáře, podporu a doufám, že se zase na českých zatracených stezkách potkáme.

Jirka „The Legend“

Over and out…

 

Krajinou Rudolfa II. (Středočeský kraj)

Zase jsem si připomněl, jak maraton není žádná sranda a odpočinek před velkou zátěží taky není od věci. Je to někdy těžké nenechat se unést běžeckým nadšením a snažit se uvažovat logicky.  Člověk si oddálí náhled mapy, hlavou se začnou přehrávat obrázky zasněženého lesa a nekonečných výhledů, ale realita je někdy hodně studená sprcha. Jenže snadná dobrodružství jsou ztráta času a tak zase vyrážím ze dveří do světa - ‚staň se, co má se stát‘.

 

STÁHNOUT MAPU KML ←

STÁHNOUT MAPU GPX


Po rychlém pit-stopu v místní samoobsluze, kde doplním palivo na cestu, se zhluboka nadechnu, odjistím hodinky a rozjedu lehké tempo. První část výletu už dobře znám. Podél Mlýna k Horecké tůni a podél jezu na Dražice. Tento kousek je kouzelný po celý rok a nejen v zimě. Dnes si zde hlídám každý krok, jelikož z cesty je ledovka a jedno uklouznutí se rovná koupeli v Jizeře. Skrze Benátky se proženu, jak vítr, jakou mám radost z pevné asfaltové cesty a chuť vymotat se co nejdříve z betonové džungle. Konečně se napojím na stezku Krajinou Rudolfa II. označenou logem „R“ v kroužku. Mám radost také z toho, jaké je dnes teplo (kolem nuly), ale zároveň už si nejsem moc jistý, jak ty promočené nohy zvládnou ještě zbylých 35km. V Kochánkách pozdravím pár místních, co nevěřícně kroutí hlavou nad mými kraťasy a zamumlají něco o kloubech, stáří a šílenství.

              - VYPADÁ TO KRÁSNĚ, JEN NA TO BĚHÁNÍ SE TO MOC NEHODÍ -

Turistické cesty jsou dnes pěkná břečka a tak koukám s nadějí do dálky, jestli si dnes to bruslení taky na chvíli odpustím. Než doběhnu do Skorkova, vyleze ranní sluníčko a já taji, snad víc než ten sníh. Je to nádhera, až z toho mžourám, jak se paprsky odráží od té bílé peřiny. V Podbrazích zahýbám a po červené se konečně ztrácím v lese. Pára stoupá vzhůru a slunce svítí pod úhlem, jako bych vběhl do pohádky? Široko daleko nikdo a to je škoda. Každou chvíli zastavuji, fotím, tak ať litují ti, co leží v posteli. U Čtyř Kamenů chvíli hledám směr. Byl jsem tady již tolikrát, ale té turistické značky jsem si nikdy nevšiml. Nechávám za sebou rušnou dálnici a už opět běžím lesem. Konečně narazím na dvě běžecké duše. Pozdravíme se a já mám radost, že naděje na aktivnější lidstvo české, co si cení přírody, ještě neumřela. Bohužel na další běžce nebo pěší, už do konce maratonu nenarazím. Jen co vyběhnu z lesa do Hlavence, překvapí mne, jak tady fouká studený vítr. Silnice není krytá, a i když se již nesmekám, začíná se do mne dávat zima. Chvíli na to zapadne sluníčko a je zase to mizerné šero. Nohy se začnou ozývat a já uvažuji, jestli to vůbec dnes doběhnu. Rychlá sváča za pochodu mi zvedne náladu a tak se přehoupnu přes 30. kilometr a zároveň za sebou nechávám Kostelní Hlavno a Mečeříž. Sedřená stehna mi připomínají, kolik se toho o běhu ještě musím naučit, než přestanu hloupě chybovat. Až u Hřivna se mi zvedne nálada. V dálce vidím Zdětínskou věž a do cíle už zbývá jen 8 km. Konečně známé prostředí. Než dorazím do Horek nad Jizerou, tak se ještě pokusím o maratonský osobák. Když už skoro plivu plíce, dojde mi, že vlastně nemám ten čas s čím srovnat! Přebíhám starý železniční most a hodinky vypnu na 43km. To mi pro dnešek stačí. Nohám se už nechce udělat ani krok a tak se loudám Pojizeřím domu. Pyšný a spokojený za další střípek do skládanky-hádanky podstaty běhu, dopiji a dojím zbytek zásob a těším se na teplo a pohodlí domova. Dneska si to sakra zasloužím.   



A KAM PŘÍŠTĚ?

KVALITA ZÁŽITKU

3.5/5

Budu muset trochu poštelovat vzdálenosti mých dobrodružství. Začal jsem s přípravou na oběh ČR a prozatím je to týdně dvojnásobek toho, co jsem běhal doposud, a tělo se s tím musí nejdříve srovnat (a že se mu chce). Jelikož moje touha po návratu na závodní dráhu je zatím na bodě mrazu, tak nechci tyto motivační toulky přírodou vypustit, jen abych si situaci usnadnil. Moje trenérská filozofie je nadále "Double ii" (informace, inspirace) a Z(a)tracené Stezky jsou můj způsob, jak motivovat lidi vytáhnout paty z domu.    

Show must go on....

Jiri (the born to run legend)

over and out....

PR Semily (Liberecký kraj)

Je neděle ráno a já nemohl ani dospat. Čeká mě další výzva, ale moc se mi nechce, jelikož práce mám doma nad hlavu a prohánět se po horách s tím nijak nepohne. Pak si ale uvědomím, co vše mi tohle nadšení dává, a vím, že nemám jinou možnost. Z běhání jsem si již odnesl mnoho lekcí pro život a více, než kdy a kde, je podstatné, že člověk je venku v přírodě, zažívá dobrodružství a hýbe se.

Turecký med je dnes moje tajná zbraň. Aby mi cesta autem na místo činu rychle utekla, vždy zastavím u benzínky a vyberu si jiné balení bonbónů z dětství. Za poslední 2 měsíce, co takhle cestuji, jsem už zlikvidoval dvě balení Hariba, Hašlerky a teď přišla řada na Turecký med. Než dorazím do Semil, zbouchám hned čtyři kousky a musím uznat, že se povedl. Venku je zima, sněhu všude požehnaně a já jedu do hor s přáním, ať jsou stezky prošlápnuté pro běhání! Nějak to postrádá logiku. Chvílí bloudím a naběhám skoro dva kilometry, než konečně najdu startovní bod. Tak je to opět tady, nervozita + vzrušení, jde se na to.

 

STÁHNOUT MAPU KML

STÁHNOUT MAPU GPX


Moje putování začíná na Riegrově stezce. Trasa je široká, krásně vyšlapaná a mapy, jak se ukázalo, nelhaly. Běžím po zasněžené prkenné cestě, co je zavěšená na stěnách skal. Tenhle úsek je jak z pohádky, těžko si představit, jak to tady vypadá v létě, ale dnes to patří jen mě a já si užívám každý metr. Hlavu si můžu vykroutit, jak nevím, kam se dřív koukat. Přes Jímací jez, Bohmovu vyhlídku, skrze skalní tunel, kolem masivních rampouchů, podél studánky Antala Staška, až do Podspálova je to útok na smysly. I kdyby cesta už dál nevedla, byl bych spokojený s tím, co jsem zde prožil, ale já nemám za sebou ani čtvrtinu.

     - NĚKDY SE TO MUSÍ RISKNOUT -

Odbočuji z turistické stezky na silnici a pěkně to klouže. Nohy jsou pořád v suchu a tak přemýšlím nad tím, z čeho jsem měl strach, vždyť tady jsou podmínky lepší, než u nás na Mladoboleslavsku, a tady jsme skoro v Krkonoších. Samozřejmě jsem to zakřikl, cesta po červené je to, čeho jsem se obával. Vypadá to, že tady kdysi dávno prošel sněhem jen jediný člověk a tak si připadám, jak zadák amerického fotbalu na tréninku. Připomíná mi to dril na pneumatikách, jak se snažím trefit do každé stopy. Pokračuje to celé tři kilometry a stojí mne to hodně energie i soustředění. Občas se nohy proboří a občas ne. Boty jsou brzy promáčené a omrzlé. Sice nesněží, ale když to jdu pěšky, tak se do mne pustí zima a tak, ač vím, že mne to bude stát dost sil, snažím se běžet tam, kde to jde.

Dnes jsem odhodlaný zaběhnout trasu v plné délce. Jídla mám dost, času taky, jen jestli mi zima umožní doběhnout to celé, netuším. Nakonec je to tragicky pomalý úsek a já se snažím přemluvit hlavu, ať neremcá a soustředí se na to, co mne ještě čeká. Na Mansku zjistím, že po červené už to dále nepůjde, a tak vezmu za vděk silnicí a s dopomocí rad od místních horalů se rozhodnu zkusit trasu po žluté. Na silnici zjistím, že sil je ještě dost a chvíli si užívám pevný povrch pod nohama. Doběhnu až do Jeseného a zde se napojím na žlutou. Konečně trochu prošlápnutá trasa. Denní světlo se divně odráží od sněhu a je těžké vidět kudy vlastně běžet. Každou chvíli kontroluji navigaci v hodinkách a telefonu zároveň, než se opět objevím na silnici. Díky bohu za ni. Jsem už 2 hodiny 10 minut na cestě a najednou si uvědomuji, že prozatím nemám ani hlad ani žízeň a tak pokračuji dál a slíbím si pauzu v polovině trati. Silnice mne dovede k zámku Návarov, kde mé kochání naruší banda bláznů na sněžných skútrech. Koukají na mne, jak na blázna, ale mě je jich svým způsobem líto. Sedět na zadku, kroutit madlem a řídítky umí každý břídil.

    - SILNICE CO SE SAMA UDRŽUJE - 

Po silnici, co se v zimě neudržuje, kloužu spokojeně dolu. Trochu se ozývá koleno. Dnes dostává pěkně zabrat, když člověk musí z kopce brzdit, pokud chce přežít. V polovině seběhu narazím na dva dobrodruhy ve Fordu Mondeo, co se bez řetězů snaží vyškrábat do kopce, který se dá stěží vyjít. Nabídnu jim svou pomoc zatlačit, ale brzy zjistíme, že ani mocný Ford tohle nezvládne, a tak mě propouštějí a tak běžím dál. Auto 0 nohy 1. Jen co se přeženu přes most, už zase stoupám po serpentinách. Odbočka, co jsem si naplánoval podle map, tam ale není. Jaká to ale zrada, přátelé! Tak pomalu lezu do kopce, jím za chůze, abych nevystydnul, a radím se s mobilem, kam dál. Cesta přes Machlov a Vlastiboř by mne měla dovést zpět na naplánovanou trasu a tak si nechtěně přidávám další kilometry. Když jsem zpět na zelené, trasa je opět záludná a špatně značená. Brzy zabloudím a spoléhám se na navigaci v hodinkách, že mne vytáhne z bryndy. Poprvé mám trochu pochyby, jak to dnes dopadne. Za celou dobu jsem nikoho nepotkal a teď bych tady uvíznout zrovna nechtěl. Viditelnost je pořád špatná, ale cesta se nakonec najde. V kolejích traktoru chvíli jdu. Pomalu získávám zpět dech a hlavně klid. Z baťohu vytáhnu poslední hašlerku, a abych se rozptýlil, pustím to šusem z kopce a netrvá dlouho, a zase se usmívám. Myslím, že to už zase poběží. Cesta je dobrá a tak si vyběhnu i stezku skrze les, do kopce, do Bozkova. Odtud je to opět po silnici a to dnes s chutí přivítám. Míjím Masarykovu vyhlídku a po modré mířím k Myší skále. Zde se za pomocí řetězu vyškrábu k vrcholu, chvíli se pokochám a pokračuji dál. Následuje 5 vyhlídkových míst, ale dnes to vypadá všude stejně – sychravě a podmrakem. Už mi zbývá jen se doklouzat do cíle. Ještě naposled trochu zabloudím, než najdu místo, kde jsem zaparkoval a pak už zaslouženě padnu do sedačky auta. Konečná statistika 37,6km za 6 hodin, tak to budu chvíli cítit v nohách, ale jinak jsem vysmátý od ucha k uchu.



A kam příště?

KVALITA ZÁŽITKU

4/5

Nějak mne to táhne dál a dál. Buď zkusím:

Počasí se lepší, tak snad ten sníh brzo ustoupí a já zjistím, jestli umím zařadit i rychlejší převod. Už aby tady byl zase víkend, do té doby, je však potřeba trochu zregenerovat a potrénovat. Samo to nepoběží.

Jirka (the born to run legend)

Over and out…

Krnsko (Středočeský kraj)

Jaký má smysl běhat v závějích sněhu? Ač většina zapálených běžců vidí zimu jako období nabírání objemů, moje zkušenost je jiná. Zima má zatím pro mne rehabilitační nádech. Rychlost i vzdálenost jsou teď mimo můj dosah. V hlubokém sněhu nabírám především sílu aerobní i svalovou a testuji svoji trpělivost. Kdo by to byl řekl, že tyhle kilometry budou tak zasloužené. Ze začátku mne to štvalo, ale teď jsem se s tím smířil. Každé období má to svoje a nejspíš je to tak správné. Člověk tak najde mnoho odstínů běhu a může nadále rozvíjet svou pohybovou rozmanitost a zvědavost. Takže, jen ať sněží a mrzne i nadále. Kotníky a chodidla si zaslouží trochu aktivní regenerace a o to pak bude člověk vděčnější, silnější i rychlejší na opečovávané stezce.

 

STÁHNOUT MAPU KML

STÁHNOUT MAPU GPX


Tak se s chutí vydávám po další nedaleké stezce a v hlavě si připravuji plán, jak zůstat v klidu i když člověk nemůže tušit, co se na něj chystá. Pojizeří má opět svoje kouzlo. Tělo se zahřívá a já uvažuji, kam by člověk dokázal doběhnout, kdyby se vydal podél řeky na sever, proti pramenu. Myslím, že jednou mne to nemine. Cesta je zatím projetá koly lesní techniky a tak si nohy zpívají. Brzy odbočuji doleva, skrze kamenný podchod a přímo do zalesněného údolí. Moje štěstí končí a sníh je dost hluboký. Občas pochybuji, jakým směrem mne to vede. Nálada je dobrá a energie nadbytek, takže prozatím si to užívám. Celé tohle údolí je jedna úžasná samota a klid. Už se těším, až se tady zase proběhnu v létě. Míjím vesnice Řehnice, Rokytovec a mířím do Katusic. Občas krátce zabloudím, ale vždy najdu cestu zpět. Teď přes zimu je to boj, neminout značky, nebo řídit se instinktem a bohužel občas se nezadaří. Když mi cestu zkříží asfaltová cesta, zjistím, že jsem trochu podcenil podmínky. 13km za dvě hodiny? To je sakra pomalé tempo a tak je čas pro trochu improvizace, než mi dojde energie. Zasedání hlavy, navigace v mobilu a hodinek rozhodne, že je na čase poupravit původní plán.

 

   - I NA SILNICI MŮŽE BÝT KRÁSNĚ -

Beru za vděk asfaltovou cestu a dám tak možnost zamrzlým chodidlům trochu se zahřát. Vedlejší silnice jsou jak ledové zrcadlo a tak se držím hlavních. Až v Dolním Cetnu se opět napojuji na svoji trasu, a částečně opouštím svoji asfaltovou zachránkyni. Chvíli zase běžím podél potoku, kochám se a opět minu svoji odbočku. Po kolena ve sněhu lezu do kopce a hledám svůj směr. Kdo hledá, najde? Našel jsem a tak ve Strenici už zase běžím těch svých 12 km/h a tentokrát už vím, že silnici neopustím až do cíle. Užívám si tu možnost, na chvíli, vypnout hlavu a jen se nechat nést krok za krokem. Kondice i technika se od loňska hodně posunuly vpřed, jakož i můj názor na běhání. Spokojený dobíhám do Krnska a již uvažuji nad dalším dobrodružstvím. Možná to dnes nebylo podle mých představ, ale hlava se vyčistila, tělo dostalo zabrat, a já zase viděl nový kus přírody z této země, která mne pořád překvapuje.  



A kam příště?

kvalita zážitku 

3/5

Tento týden si dávám pauzu od běhání a tak bych měl mít o víkendu síly na rozdávání. Přírodní rezervace Semily u Bítouchova by mohla být dobrá volba. Tak uvidíme, co na to počasí tohoto týdne. Zřejmě to zkusím v pátek nebo neděli. Nemohu se navždy schovávat v bezpečí Středočech, tak to risknu, případně přibalím brusle, kdyby se to nedalo běžet.

Tak zase vstříc neznámým místům,

Jirka (Born to run legend)

Over and out…

Nepřevázka (Středočeský kraj)

Je sobota ráno a hlavou se mi opět honí myšlenka - mám, nemám? Počasí je hrozné, ale předpověď na neděli není o nic lepší. Vím, že bych toho litoval, koukat tady z okna ven, a tak v mém černobílém světě je rozhodování snadné. Buď se do něčeho pustím naplno, nebo vůbec. Venku hustě chumelí a já, se staženým zadkem, rychlostí 40km/h, se kloužu Fabčou do Nepřevázky. Naplánoval jsem si pro tento týden trasu skrz a okolo Chlumeckého lesa, něco kratšího, a teď jsem za to strašně rád. Přes sněhovou nadílku nevidím ani stopu a tak to opět začíná s velkým otazníkem.

 

MAPA KE STAŽENÍ KML ←

MAPA KE STAŽENÍ GPX


První vyhlídkové místo, na okraji Nepřevázky, mi nenabídlo nic ze své krásy, kromě informační tabule. Málem jsem ji minul a popravdě, to poslední, co jsem chtěl, je zastavit, aby se mi mohly o to více promočit boty. Zima byla menší než minulý týden, ale o to víc to tálo a lepilo. Vyrážím skrze křoviska, pláně, střelnice a každý krok mě informuje o tom, jak moc si dnes kotníky zatančí. Podél lesa se stezka zlepší a tak si libuji v závětří kopce. Najednou tři metry vedle mne vystartuje srnka a já se opět vracím do reality. Ještě potkám dva myslivce a extra se snažím, aby mne viděli, jen aby si nemysleli, že dnes v tom lese budou sami. U Karlova vrchu zatáčím doprava a čeká mne první kopec. Nohy se boří, ale tělo hoří a tak se usmívám, jaký to jsem šílenec a jsem na sebe hrdý.

- PO CHLUMECKÉ NAUČNÉ STEZCE -

První zastávka je u Katova kříže. Přečtu si historku o katovi Růžičkovi, a zamyslím se nad tím, jak tuhle profesi tenkrát studovali a co praxe? Nohy už zase zebou a tak pokračuji dále. Sníh je pořád hodně hluboký, ale mne fascinují stopy srnky ve sněhu, která jako by věděla, kudy poběžím, a tak ji následuji. U pramene boží vody nezastavuji, jelikož žízeň je to poslední, co mne trápí. Modrá stezka mne nešetří a lesníci na mne nevěřícně koukají, když se kolem nich proženu. Po chvíli vystoupám další kopec, co mne dovede k telekomunikační rozhledně u Doubku. Bohužel se na ni nedá vylézt a ostnatý drát, co ji obklopuje, se mi dnes nechce testovat… třeba příště. Stezka jako by se ztratila. Nebe se zatáhlo a jediné, co mi určuje směr, jsou moje hodinky a vršky keřů, co vyčuhují ze sněhu. Bohužel jiný směr ani cesta možná není a tak se brodím vpřed. Možná to dnes bude jen 17km, ale prozatím jsem si zasloužil každý metr.

                                      - NĚKDY TO NEBĚŽÍ, ALE VŽDY TO JDE -

V Bojeticích zahýbám doprava a dnes pěji ódy na luxusní běhání po silnicích. Možná to je dnes prosolená čvachta, ale mít zase pevnou zem pod nohama je blaho pro kotníky. Moje nadšení dlouho nevydrží. Rychlá odbočka vlevo a polňačka, kterou poznám pouze podle stop běžkaře, co si dnes přivstal. Boty i ponožky jsou už promočené a tak myslím na krb, kafe a čokoládu. Ve Vinařicích se proženu okolo zámku a opět si vychutnávám luxusní silnici. Tentokrát ji následuji až do Chlumu, protože nemám už sil zápasit s dalším hlubokým sněhem. Rozcestník mne brzy pošle zpět do lesa na naučnou stezku a směrem zpět, do Nepřevázky. Poslední vyhlídkové místo, poslední fotka a už vidím cílovou pásku. Zpocený vybíhám poslední kopec. Chvíli ještě zápasím s náledím, než vysvobodím auto, ale pak už jedu domu, unavený, šťastný a na kost promrzlý. Úžasné sobotní ráno.



A kam příště?

KVALITA ZÁŽITKU

2/5

No bude z čeho vybírat. Rozhodl jsem se vám naplánovat stezky až do konce února. Různá místa a vzdálenosti. Nevím, zda-li tato sněhová sezóna bude pokračovat, ale doposud mne to počasí nezastavilo, tak proč teď přestávat?

Tady je naše menu pro nadcházející víkendy, ale čím začít:

Kdy a v kolik se vyběhne bude upřesněno ve čtvrtek na Facebooku. Doufám, že se přidáte. Nemusíte mít strach, já se nehoním za rychlostí. Můj cíl je požitek z běhu, zážitek z tratě a zajímavé fotografie pro ty, co se bojí vytáhnout paty z domu.

Tak příští týden na startu na viděnou,

Jiri (Born to run legend)

Over and out…

Jížní Ralsko (Liberecký kraj)

Milión důvodů, proč v zimě nevytáhnout paty z domu, ale nakonec to vše pramení z jednoho zdroje – strach. A tak jsem byl opět na cestách, abych mu čelil. Je to už dávno, co jsem si zaběhl maraton a navíc, tentokrát jsem si nesl veškeré občerstvení s sebou. Snažil jsem se nemyslet na to, co by se mohlo pokazit, když bych v -14°C, uprostřed lesa, v propoceném oblečení, špatně našlápnul. Na druhou stranu, čím více člověk riskuje, tím bývá ta výplata sladší.



             - HRAD BEZDĚZ HLÍDÁ -

A tak to valím po zasněžené stezce z Ralska Kuřívody k Bezdězu a nepřemýšlím nad vzdáleností, co mám před sebou. Start je jak z pohádky. Sluníčko svítí, je bezvětří a cesta celkem udržovaná. Nejlepší varianta se zdá být běžet uprostřed, kde je to dost zmrzlé. Šetřím kotníky i energii a občas si to proložím prací na bruslařské technice. Brzy zjistím, že moje naplánovaná trasa sice existuje, ale je někde schovaná pod sněhem a to značení tratě taky není moc vidět a tak kličkuji. Občas běžím po udržované cestě a občas v hlubokém sněhu podle navigace. Merino ponožky prozatím udržují nohy v teple, ale boty už začínají být samá omrzlina. Mé obavy se rychle rozplynou, když konečně spatřím věže Bezdězu. Historické stavby nejsou zrovna můj hlavní důvod, proč podnikám tyhle výpravy, ale tenhle hrad se povedl. Opravdu impozantní a strategicky umístěné opevnění. Škoda jen, že člověk nikde nenajde tabuli s tím, jak tento kraj mohl vypadat ve středověku, když tahle krása spatřila svět.

Pak se rozběhnu a najednou to jde hůř a hůř. Vždyť jsem teprve ve třetině trasy? Chvíli na to, zjistím, že už běžím téměř 2 hodiny. Kombinace hlubokého sněhu a ledu mě připravila o zásoby energie rychleji, než jsem čekal a tak u rozcestníku shrábnu sníh ze stolu, stoupnu si na něj jak vladař toho kraje, a pustím se do sušeného ananasu, banánu a kofoly. Chvíli tam jen tak dřepím a poslouchám ten klid v lese. Pozoruji paprsky, jak pronikají korunami stromu a jsem vděčný za to, že můžu mrznout venku. Brzy se do mě dá zima a tak vyrážím po červené k dalšímu stanovišti – Máchovo jezero.

           - VÝHLED NA MÁCHOVO JEZERO + VPRAVO VZADU HRAD BEZDĚZ - 

Netrvá dlouho a cukr se dostane do krve. Běží se mi zase parádně, jen ty promočené ponožky už začínají studit. Na druhou stranu to příjemně chladí achilovky a tak jsem schopný držet celkem vysoké tempo. Cesta je čím dál lepší když se objevím v Doksech a chvíli potom u jezera. Místní na mne trochu divně koukají. Mají k tomu dobrý důvod. Trochu mi omrzl obličej a tak se tomu sám zasměju a běžím dál. Máchovo jezero, ani Doksy, mě zrovna nenadchlo. Je to na mne příliš komerční místo a tak utíkám pryč od civilizace, přes Staré Splavy, zpět do lesa. Prsty na nohou už nemají takovou radost, že jsme venku téměř 3 hodiny a tak když vidím, že moje naplánovaná cesta po modré, je opět hluboký sníh, rozhodnu se pro druhý pit stop. Doplním energii, odrbu led z obličeje, oblečení i bot a zkonzultuji mapy.cz ohledně alternativní trasy. Možnost by tu byla, ale bude to silnice… ach jo, co se dá dělat, někdy člověk musí hrát s kartami, co má v ruce. Po chvíli mě ta mrzutost přejde, když k mému překvapení zjistím, že mne nohy pořád nesou vpřed a to celkem svižně.

Protínám 4 hodinou hranici a konečně se nacházím na cestě, kterou znám. Jak to vím? Jediné stopy na ní jsou ty mé. Doslova běžím ve vlastních stopách a kontroluji, jak našlapovala levá a jak pravá. Nálada je opět dobrá, jelikož už vím, s čím bojuji a kdy bude po bitvě. Ještě si dopřeji jeden pit stop a pak s chutí vyběhnu i ten poslední kopec. Brzy jsem zase zpět Kuřívodech a tento výlet ukončuji na pěti hodinách a vzdálenosti 42km. Krásné to dobrodružství a tak si prozpěvuji až domu, jelikož silnice je dobrá tak na 30km/h se staženým zadkem.



A kam příště?

KVALITA ZÁŽITKU

2.5 / 5

No začíná to být trochu těžší, najít poblíž trasu, co mne nadchne a znervózní zároveň. Regenerace potřebuje svůj čas a tak běhat každý víkend maraton není reálné, pokud se nechci dorazit. Musím to vydumat. Možná poběžím, jeden víkend kratší a ten druhý, delší vzdálenost. Každopádně můj strach a obavy z dlouhých běhů jsem zatím ještě nepřekonal a tak se mi hlavou honí myšlenky na ultra závodění, abych měl nějakou tu motivaci a důvod testovat, kam si troufám doběhnout.

Doufám, že ani vás zima nebo strach nezastaví.

Tak zas příště běžci a běžkyně

Jiri (the born to run legend)

Over and out…          

Frýdštejn - Kozlov - Trutnov (Liberecký kraj)

Občas je zvláštní srovnat si v hlavě ten paradox jezdit někam běhat, když člověk může vyběhnout z domu a nemusí nikam cestovat, nebo něco plánovat. Já věřím, že většina z nás má v sobě kočovné, dobrodružné ba i průzkumné geny (kromě těch běžeckých) a vyrážet na neznámá místa, má hlubší význam, než pouhé zlepšování kondice.

Tentokrát jsem se rozhodl vytáhnout paty ze Středočeského kraje a zamířit do Libereckého. Počasí se umoudřilo a nabídlo nám tu nejintenzivnější kombinaci chladu a ostrého slunce s praskáním zmrzlého sněhu pod nohama, no prostě nálož radosti pro veškeré vaše smysly.

 

STÁHNOUT MAPU KML

STÁHNOUT MAPU GPX

 

Naše poslední putování pro rok 2016 začínalo ve vesnici Frýdštejn. Jen co jsem našel trasu, jako kdyby člověk zapadl do zajetých kolejí, nohy najdou rytmus, srdce se rozpumpuje a smysl pro dobrodružství otevře ospalé oči. Zřícenina hradu Frýdštejn nám neodhalila svoje tajemství, jelikož vchod byl zamčený a tak mi nezbylo nic jiného než ocenit to krásu z dálky. A tak jsem vyrazil po mírně namrzlé cestě, po červené, pryč z Frýdštejnu a šupem k zřícenině hradu Vranov. Nevím, proč se tato cesta jmenuje zlatá stezka, jelikož by to měla být boží stezka. Ranní průsvit sluníčka a ‚kličkovací‘kroky brzy vykouzlily úsměv na mé tváři a já zapomněl, že mne čeká 35km s 1700m převýšením a vystřelil vpřed. Výhled na Malou Skálu zahalenou v mlze neodpovídal předpovědi počasí a byl jsem trochu zklamaný. Přesto jsem doufal, že než se propletu údolím, sluníčko vykoukne nahoru a posvítí mi na cestu. Krátká exkurze podél Jizery a pak ostře doleva do prvního stoupáku. Nohy se cítily dobře a tak jsem to zkusil vyběhnout. Částečně se zadařilo a tak jsem byl mile překvapen, že moje kondice už dohání můj smysl pro dobrodružství. Na vrcholu budete mít hned několik možností určit si směr a pokochat se. Co to bude - doprava na Chléviště nebo doleva na Tyršovu skálu? Ani jedno vás nezklame a tak pokud nespěcháte, doporučuji obojí, stojí to za tu námahu.

                                 - POHLED NA ČESKÝ RÁJ Z JINÉ PERSPEKTIVY -

Po krátkém seběhu do Besedic a po asfaltové silnici přes Koberovy a Hamštejn, budete opět stoupat k oblakům a mířit do lesů. Tahle sekce je naprosto boží. Poběžíte přes Hamštejnský hřeben a po levé straně uvidíte zasněžené vrcholky Krkonoš a po pravé, Český ráj. Kilometry se vám budou ztrácet pod nohama a vy budete brzo odměněni zastávkou u rozhledny Kozákov, kde je nádherný, téměř 360 stupňů dokonalý, výhled na přírodu tohoto kraje. Následuje prudké klesání do vesnice Loktuše, kde každý krok klouže a ustlat si na této cestě by bylo asi ‚game over - takže, spěchejte pomalu. Jen co se člověk nadechne, už bude zase stoupat, tentokrát k zřícenině Rotštejn. Pak vás čeká nádherná stezka přes a skrze Klokočské skály a šupem dolu zpět k toku řeky Jizery. U Dolánek, podél starého statku, na vás ‚bafne‘ poslední, extra náročně-vražedný, stoupák, co vás přivede k začátku naučné stezky Drábovna. Ač už jsem byl v tuhle chvíli unavený a dojížděl poslední zásoby jídla a pití, tak tahle část vás nechá zapomenout na všechny bolesti. Zbývá už jen krátké seběhnutí do Voděrad, a pak vysvobození ukazatelem 1km Frýdštejn. Bohužel je to převážně do kopce, ale ten už je opravdu poslední a dá se běžet a tak už nemusíte šetřit síly, protože budete za chvilku v cíli.  


A kam příště?

KVALITA ZÁŽITKU

5/5

Zřejmě padne řada na Ralsko. Tahle část Čech mi ještě chybí do atlasu stezek v blízkém okolí, a tak je na čase zjistit, jestli si ještě pamatuji něco z toho, jak to tam vypadá. Jezdívali jsme se tam koupat jako prckové a teď se na tu krajinu podívám za běhu, očima dospělého, pod přikrývkou mrazu a sněhu. Uvidíme jaké budou moje dojmy.

A co vy, kam vás letos nohy zanesou?

Na jaké dobrodružství se chystáte?

Přeji všem, ať s vámi ten Nový rok pěkně vyběhne,

Jiri (the born to run legend)

Over and out…

HRUBOSKALSKO - ČESKÝ RÁJ

Stejně jako posledně v Kokořínsku, i Český ráj má spoustu kouzelných zákoutí. Já se však nerad vracím po vlastních stopách a tak je vždy těžké naplánovat trasu tak, aby člověk viděl všechno, co tento kraj nabízí… něco, jako kreslit domeček jedním tahem. Tentokrát to vyšlo na jedničku.

 

Stáhnout mapu KML

Stáhnout mapu GPX

Naše putování začíná, jen co otevřete dveře auta. Zaparkovat se dá snadno zleva od Všeňského kostelíku, který uvidíte již zdálky. Žlutá trasa i informační cedule je doslova na dosah ruky. Obléknout, obout a zahučet do lesa je hračka. Stále po žluté a ostře doleva u studánky Sv. Marie. Cesta je místy úzká, ale dostatečně značená, abyste nebyli dlouho na pochybách, jestli běžíte správným směrem. Brzy se objevíte u zříceniny hradu Kozlov. Krásné místo, které vás vrátí do dětství a na prosinec navodí vánoční pohádkovou náladou. Avšak my nezastavujeme, pouze projíždíme. Pořád po žluté doběhneme k Raisově vyhlídce. Když budete mít kliku na počasí, tak vám bude připadat, že odtud vidíte celé Čechy. Pokochat, nadechnout a běžíme dál.

                 - OBLÍBENÁ TURISTICKÁ ZASTÁVKA ROZHLEDNA HLAVATICE -

Brzy budete přibíhat do Hruboskalska. Jak to poznáte? Stoupák a pořádný, ale čeká na vás skalní vyhlídka Hlavatice a ta je naprosto boží. Po schodech šupem dolu a na hranici lesa doprava, směrem na hrad Valdštejn. Bohužel tohle místo působí trochu uměle, nic z toho, co já rád… bič a pryč. Mé zklamání brzy vysvobodil rozcestník u Kavčínu. Z asfaltového sevření mne propustil na krásnou lesní stezku a přeskakováním i podlézáním stromů, jež polámal silný vítr, mě obdaroval. Tenhle segment Hruboskalska je obzvlášť oblíbený mezi horolezci a naprostá pastva pro oči i radost pro nohy. Ohromná skaliska, průsmyky, schody nahoru dolu a kličkovaná mezi kořeny, co víc chtít? Pak vás čeká pár pramenů a studánek, i když já se neodvážil je otestovat a radši běžel dál.

                                         - VÝHLED NA ZÁMEK HRUBÁ SKÁLA -

U Mariánské vyhlídky, kde je úžasné panoráma a pohled na zámek Hrubá Skála, jsem na chvíli zvolnil krok. Pak následovala kratší cesta po silnici kolem informačního střediska Bukovina, kde je to tak krásný, až jsem se rozhodl udělat si rozinko-pauzu a doplnit nádrž. Po krátkém posezení jsem vyrazil zpět na zpevněnou cestu kolem vyhlídky „Na Kapelu“ a „U Lvíčka“ až k rozcestníku Jižní sedlo, kde se odbočuje na modrou. Odtud je to pořád silnice. Přes vesnice Kacanovy, směrem na Olešnici a následně Pohoří doběhnete až k vyhlídce na Bezděz. Je trochu zašitá, ale je tam, i když na Bezděz, kvůli mlze, vidět nebylo.  Potom vás už čeká jen jedna silně rozježděná cesta do cíle. Po pár minutách se vyloupnete z lesa a jste zpět u kostela ve Všeni. Trasa není příliš dlouhá, ale o to máte více času se kochat, tak si to užijte. 



A kam příště?            

KVALITA ZÁŽITKU

4.5/5

Počasí je na prosinec netradičně teplé, zdraví drží, nohy sílí a tak zkusíme zabrousit na sever do hor. Poslední den v roce 2016 musí stát za to… a tak vyrážím do Frýdštejnu, na 35km dlouhý okruh, s 1700m převýšením. Brzy mne čeká návrat do každodenního kolotoče života a ta energie pro dlouhé běhy a následovně nutná regenerace, bude opět nedostatková. A tak tahle výzva bude jízda, strach i vzrůšo. 

Krásný zbytek vánočních radovánek a zas příště někde v ráji českém i mimo.

Jiri (the born to run legend)

Over and out... 

 

Středočeský kraj - Západní Kokořínsko

Ač mne mapy.cz trochu vodily za nos a mrazivé počasí nedovolilo dlouho odpočívat, i tohle dobrodružství mělo své kouzlo. V Kokořínsku je opravdu krásně, takže zažít tohle prostředí 2x za sebou je příjemná záležitost. Navíc, tentokrát jsem měl dva toulavé čtyřnohé průvodce pro lepší náladu a pestřejší zážitky, takže se běželo skoro samo.

 

Stáhnout mapu KML

Stáhnout mapu GPX ←

                            - 40KM TOHO NEJLEPŠÍHO ZE ZÁPADNÍHO KOKOŘÍNSKA -

Naše putování začíná v Romanově, kde je celkem snadné zaparkovat kdekoliv a nikdo si s tím neláme hlavu. Začátek je pěkně klikatý a žlutobílá značka se dá v ranním šeru a mlze snadno přehlédnout. Stezka je tak akorát široká pro jednoho, jako kdyby někdo věděl, co je opravdový trail? Tahle počáteční sekce, která se dále napojuje na zelenou, je super pro nastartování nohou a probuzení hlavy na dlouhou štreku. Nebude trvat dlouho (6km+) a doběhnete k první odměně - Zkamenělému zámku, kde na laně můžete prověřit svoji odvahu při výstupu na první vyhlídkové místo. Pokud vám bude počasí přát, tak snad uvidíte víc než dalekosáhlou, nic neprosvítající, mlhu. Ano, já takové štěstí neměl, tak třeba příště. Po seběhu do Konrádova a trochu asfaltky, zahučíte opět do lesa. Čeká vás záludná změna směru ze zelené na žlutou. Tuhle sekci jsem nějak minul, když jsem si moc užíval lehké klesání a hlídal kořeny pod nohama. Každopádně je snadné se po modré dostat zpět na původní trasu, ač budete ochuzeni o pár skalisek, věží a jeskyň. Když jsem se opět vyloupl na žluté a následovně modré, moje hlava už přestala polemizovat nad tím, kde se stala chyba a soustředila se na to, co mne čeká dál… to je ta výhoda dlouhých běhů.

                - NA ŘÍPSKÉ VYHLÍDCE -

Řípská vyhlídka byla opět zahalená mlhou, ale i tak to tam bylo krásné, jelikož celá sedí na obrovském kamenitém útvaru. Cesta i způsob, jakým stromy a křoviska dokáží zapustit svoje kořeny i v těchto těžkých podmínkách, je těžké popsat, jako by to ani nezapadalo do tohoto kraje.

Skrze kouzelné Nedvězí, podél jeskyně Wernerovka a pořád po žluté, se dostanete až do Osinalice. Zde jsem narazil na svého prvního průvodce, černobílou kolii (Oswalda). Naivně jsem myslel, že se ode mne odpojí a rozhodně jsem netušil, že se mnou bude absolvovat zbytek cesty, nebo že ho pak povezu domu, spolu s krátkosrstou jezevčicí, v kufru auta. Zippy, jak jsem ji pojmenoval, se k nám přidala na vršku kopce za Osinalicí, kde pronásledovala jednoho turistu, který jako já, skončil na krku se psem, kterého ani nezná. Ze Zippy se nakonec vyklubala sousedka kolie a oba psi jsou mezi místními proslulí svým smyslem pro dobrodružství.

A tak jsme ve třech běželi ke zřícenině Starý zámek. Kouzelné pohádkové místo pro přespání. Jak se tam ta kolie vyškrábala, bude navždy záhada, jelikož já jsem se trochu klepal strachy a Zippy smutně přihlížela, jelikož pro krátké nohy jezevčice by to byla kór sebevražda. Na silnici k zámku Vidim se Oswald rozhodl prohnat každé auto a já byl v očích řidičů považován za nerozvážného psovoda. Těžko vysvětlovat, že psi nejsou moji. U skalního stolu jsme si dali pauzu… no dali… já jsem potřeboval pauzu, psi jen kroutili hlavou, proč zastavujeme.

                                           - SPOLEČNÁ POUZA U SKALNÍHO STOLU -

Než na mne stačilo zamrznout, tričko už jsme zase pádili. Již nám zbýval jen kousek a tak, podél rybníku Stříbrník a přes vesničku Ráj, kde byly ty krásné chalupy, co vám vnucují myšlenku opustit betonovou džungli a odstěhovat se na venkov, jsme vystoupali do posledního kopce. Psy jsem průběžně ztrácel a zase nacházel, ale do cíle jsme dorazili v plném počtu. Poté jsem je naložil do kufru auta a místo obědu je vezl zpět do Osinalic, k majitelům, kteří si je zřejmě pořídili na krátkodobé pobavení. Už teď se mi po nich stýská. Konečně chápu, proč lidé běhají se psy a jednou si takového společníka do nepohody taky rád pořídím.


A kam příště?            

KVALITA ZÁŽITKU

4/5

Výběh za Ježíškem začíná v obci Všeň. Stezka je nabitá krásnými přírodními útvary, kopci a zříceninami. Valdštejn, Hrubá skála, Skalní město apod. - to vše bude moji ranní vánoční pohádkou a předkrmem vánočního veselí. Takže pokud nebudete masakrovat kapra a vyhlížet zlaté prase, tak se můžete přidat. Výběh bude okolo 8:00 ráno a kdo ví, co se stane tentokrát?

Jiri (the born to run legend)

over and out...

Středočeský - Kokořínsko-Máchův - kraj

Kdo by to byl řekl, že Kokořínsko-Máchův kraj bude taková mlska. Úžasná trať a ještě lepší počasí! To mohlo znamenat jediné - dobití baterií a aktivní odpočinek tak, jak to jen zapálení běžci znají. Nenechte se odradit délkou trati (30km), nebo průměrným převýšením, jelikož míst, kde se prostě musíte zastavit, rozhlédnout se, vydechnout a odpočinout si, je dostatek.

 

Stáhnout Mapu KML

Stáhnout Mapu GPX

Kokoř.jpg

Naše putování a začíná na okraji vesnice Romanov, kde lze zaparkovat skoro na turistickém rozcestníku. Trať vás hned vtáhne do lesa a smysl pro dobrodružství vystřídá každodenní starosti. Začátek a konec mají stejný půvab, jelikož se musíte prosmyknout skrze Průsečné skály, abyste seběhli do rokle Močidla. Roztáhnete plíce, najdete svoje tempo a hned tu bude první stoupák do vesnice Sedlec. Trocha asfaltu a už zase uháníte do rokle. Pokud jste si někdy zaběhli Borecký půlmaraton, tak tuhle část trati okamžitě poznáte. Všude kam se podíváte, jsou vidět pískovcové skály, a že si jich užijete. V rokli je sice chládek, ale stěží to budete vnímat. Jeskyně Barcalína, Vrbodol, údolí Kočičina... no budete kroutit hlavou, zleva doprava, jak na tenisovém zápasu. Stezka se pak klikatí podél potůčku Pšovka. Tento úsek je k sežrání. Studánka s pramenitou vodou, jeden rychlý přeběh silnice a po směru toku až k přírodnímu koupališti Harasov. Když se vám podaří tam být při ranním svitu slunce, tak si dejte na chvíli pauzu. Pořádně nasákněte ten výhled, jelikož následující úsek není zase tak jedinečný.

                                     - U PŘÍRODNÍHO KOUPALIŠTĚ HARASOV -

Jen co vyběhnete malý kopec, objevíte se v obci Bosyně, kde budete míjet dva kostelíky. Ač nejsem velký fanoušek asfaltu, tak tentokrát mi tahle sekce opravdu sedla. Místní jsou sice trochu zvědaví, ale milí. Asi zde nejsou zvyklí vídat bláznivé běžce, ke všemu takhle z rána. Za chvíli na vás vykoukne ves Strážnice a budete, tentokrát po polňačce, uhánět zase do přírody. Bohužel čeká vás (jediný) špatný úsek na této trase, který se opravdu běžet nedá. Lesní technika nebo vojenské cvičení? No je to celkem peklo. Projít se to ale dá, tak hlavu vzhůru, jelikož přírodní park Rymáň čeká. Na asfaltové cestě si očistíte boty a skrze Dolní Zimoř zamíříte podél přírodní památky Želízky a Stráně do hlubin lesa. Stezka je zpevněná štěrkem a asfaltem a tak pokud vás bude trápit únava, tak si kotníky trochu odpočinou. Nemine vás Šemanovický důl, jeskyně Kostelíček a třešnička na konec - schody do nebes ke skalnímu útvaru Pokličky. Nebojte se, ten výhled stojí za to a to nejnáročnější už máte za sebou. Závěrečný úsek je snadný výklus zpět k Průsečné skále a jste doma. A teď je řada na vás.

 

Kdo se vydá v mých stopách?


A kam příště?

KVALITA ZÁŽITKU

4/5

Jak se ukázalo, mapy nelžou a tento kraj je opravdu velký. Takže to bude buď okolí Ralska (kousek od Bělé pod Bezdězem) anebo se vydáme severním směrem, opět od Romanova, prozkoumat co se tam skrývá v lesích... poraďte mi. Když by se někdo chtěl přidat, tak se hlaste. Nevím, možná se to dá zvládnout i na kole? Avšak když poběžíte, tak vás většinou nic nezastaví. Možná jen místní myslivci, ale ti mi tentokrát do cesty položili jen tři divočáky, takže snad ještě rozeznají zvěř od člověka, až zase budou střílet.

Pohyb je ten nejkrásnější vánoční dar.

Tak ať vám to nadále běhá!

 Jiri (the born to run legend)

Over and out…   

Středočeský kraj Česky Ráj - 30km

V OBJETÍ MRAZÍKA

I když jsem se východu slunce nedočkal a teplota -7°C není zrovna po ránu hřejivý pocit, tak tohle dobrodružství se posouvá do řad těch nejkrásnějších výletů. Na startu jsem si myslel, že Český ráj už mám tak prošmajdaný, že mne tam nic nepřekvapí. Jak jsem se mýlil. Nejenom, že tohle místo nabízí jiné zážitky podle ročního období, času, dne a rozmaru počasí, ale já jsem tento kout světa vždy znal jako pěší turista, ne jako běžec a to je jiné kafe. Jak moc jiné – to bylo na čase zjistit. Říká se „dvakrát do stejné řeky nevkročíš“ a tak stačí mít oči/uši otevřené, plíce roztažené a rozhodně se nebudete nudit.  

 

Mapa ke stažení KML

Mapa ke stažení GPX

Naše putování začíná u Drábských světniček. První polovina trati není zrovna sprint. Stoupák, kde budete rádi za schody i zábradlí vás hned donutí jít. Srdce se rozpumpuje a jen co se vyškrábete na vrchol, spatříte první výhled na rozlehlé údolí. Vnitřní touha po dobrodružství se zažehne a můžete vyrazit vpřed. Poběžíte po úpatí skal, budete si hlídat každý krok, jelikož kamenů a kořenů je tu požehnaně. Tahle část je spíše pro pěší, takže raději pomalu avšak jistě.

Ty výhledy jsou úžasné a na zbytku trati už takové nezažijete, takže si klidně zastavte a nechte se okouzlit. Následuje sekce rychlého klesání a opět stoupání, kde jsem se až škrábal po čtyřech, jak to klouzalo. Možná jsem špatně odbočil, nebo byla stezka zasypaná listím, každopádně mně dovedla zpět na tu tradičně vyšlapanou, značenou, a trochu méně akční, část. Povrch se zde střídá mezi blátem/hlínou, jehličím a listím posetou, turisty vyšlapanou stezkou a pískovou tratí. Ten písek mi zrovna nepřirostl k srdci, ale takhle po ránu, byl ještě dost zmrzlý na to, aby mne štval. Poběžíte převážně přes lesy, s občasnou exkurzí na asfaltku, převážně po červené, směrem k hradu Kost. Srnky vám občas proletí přes trasu a v koridoru jehličnanů se vám budou ztrácet kilometry pod nohama. Cesty jsou zde krásně udržované, i když štěrku, a občas rozježděným tratím od lesní techniky, se nelze vyhnout. Hrad Kost je prima místo na přestávku a doplnění energie, jelikož jste zhruba v polovině trasy. V tuto roční dobu je tam klid a mír. Sedí si hezky v dolíku, obklopen lesy a skálami, tak to tam ani moc nefouká a za ranního rozbřesku vypadá pohádkově.

Druhá polovina trati už nebyla tak posetá stoupáky, schody do nebes nebo našlapováním po kamenech. Poté, co jsem rozhýbal nohy, prohřál zpocené triko, co začínalo zamrzat, jsem se vydal dál. Krásná peřina z mechu po mé levici mi roztahovala koutky od ucha k uchu a o něco lehčí batoh mi usnadňoval práci. Konečně jsem se dostal trochu do svého běžeckého tempa, mohl zvednout hlavu a uvolnit ramena. Tato sekce je krásná na proběhnutí. Jen to nepřehánějte, jelikož na konci budete ještě trochu té energie potřebovat. Já jsem se kochal tak, až jsem se vykutálel. Samozřejmě jsem tomu kamenu poslal ten vražedný pohled „Kdo si myslíš, že seš a co se mi pleteš do cesty?“ myslím, že to pochopil a příště to neudělá.

Těch asfaltových cest je tu sice více, ale poběžíte na hranici lesa, po lukách, nebo skrz vesnice mezi starými chatami, tak to dost možná i uvítáte. Proč? Neustálé vyklání kotníku, z lesních stezek, budete ke konci dost pociťovat a tak rovná silnice vám dá trochu klidu. Samozřejmě vás stezka brzy strhne zpět do místních lesů a závěrečného stoupání na vrchol skal. Zde se můžete naposled pokochat výhledem na okolní krajinu. Zbývá už jen pár schodů, proběhnout mezi skálami, a šusem proletět cestou z kopce k parkovišti. U svého plechového miláčka můžete teď již úplně vydechnout, a pokud budete mít kliku, třeba budete moc vyzkoušet, a chvíli zaslouženě posedět, u místní občerstvovačky.                


A kam příště?

Kvalita zážitku:

5/5

 

Kokořínsko-Máchův kraj nás volá. Trasa je vedená přes hory, doly, lesy a rozhledny a sám si už ani nepamatuji jak to tam vlastně vypadá. Pokud fotky nelžou tak už se třesu.

Už zbývá jen poděkovat Romanovi Chládkovi za zmapování této okružní krásky. Vzdálenost i převýšení je, tak akorát, aby z toho člověk nemusel dělat expediční výpravu a se svěšenou hlavou odpočítával zbývající metry. Pokud se tedy rozhodnete vyběhnout v našich stopách, tak vyrazte hned ráno a budete mít nerušené výhledy a cestu jen sami pro sebe. Já si tuhle hvězdu ještě někdy s chutí zaběhnu i v protisměru. Člověk někdy zapomíná, jak i u nás v Čechách, je krásná příroda a někdy ji najdete hned za rohem.

Jiri (the born to run legend)

Over and out…     

 

Středočeský kraj Jabkenická obora - 30km

VE ŠLÉPĚJÍCH DĚTSTVÍ

Jabkenickou oboru jsem vždy znal jen jako místo na koupání, místo z dětství, které jsme často navštěvovali. Takže, když jsem zjistil, jak rozsáhlý je tento les, kolik rybníků se v něm nachází, jak kouzelně vypadají vesnice, co jej obklopují, vše dohromady to mělo nádech krásného běžeckého bloudění. Jen jsem ráno doplnil benzín a pobavil, v půl sedmé, obsluhu benzínové pumpy svými běžeckými šortkami a Luna sandály, bylo mi ironicky popřáno, ať si to užiji, a tak jsem poděkoval a vyrazil na místo činu. Parkoviště, které se nachází hned vedle vstupu do obory, bylo kupodivu prázdné. Zřejmě ne každý sdílí moje nadšení pro ranní výběhy. A tak jsem nasadil batoh, nastartoval mapu v hodinkách a vydal se do prvního kopečku….jak jinak než se slovy: "No lepší stoupat vzhůru na začátku, než na konci," řekl jsem si a s úsměvem vyrazil vpřed. Netrvalo to dlouho a už jsem zahýbal ze silnice do lesa pro trochu "Nature therapy".

 

 Mapa stezky pro stažení 

ZDE

Celá první třetina tratě byla jednoduchá, štěrkově písčitě blátivá cesta. Nic náročného, snadná orientace a kochačka bez záludností. Díky tomu jsem měl trochu čas se uvolnit, roztáhnout plíce a nasát tu vůni lesa. Myslím, že brzy už bude veškeré zbarvené listí opadané kompletně. Tentokrát to mělo trochu vánoční atmosféru, když to kolem vás padá a šustí vám to pod nohama. Jediné, co mi chybělo, byla modrá obloha a trochu sluníčka pro zahřátí. Až na jednoho pejskaře jsem měl celý les pro sebe a tak mi prvních 10km uteklo jako voda.

 

Sněží listí - Postavte se pod strom a pořádně do něj kopnout :)

Druhá třetina byla trochu těžší. Počasí se zhoršilo, zatáhla se obloha a často se střídal silný vítr s deštěm. Tak jsem si zhruba v polovině trasy rozhodl udělat rychlo pauzu. A rychlá byla, jelikož v mém nadšeném vystřelení z domu za dobrodružstvím, jsem nechal datle na zobání doma. Takže jediné, co jsem při sobě měl, v neděli ráno v lese, byla půllitrovka kofoly. No nemělo cenu stresovat, doteď jsem se cítil dobře a tak se běželo dál. "Takže, kolik mi zbývá do konce?" ptal jsem se sám sebe. Samozřejmě jsem neměl ani ponětí, jelikož jsem si zapomněl zapnout hodinky........no co co co? Mám je jen chvíli a učím se za běhu (a to doslova). Při této části tratě jsem si uvědomil, proč jedna návštěva obory nebude stačit. Narazil jsem během cesty na spoustu krásných stezek, jenže jsem neměl ponětí, kam vedou. Naopak moje, z mapy.cz, naplánovaná trasa měla asi třikrát expediční tendenci. Zdravý rozum a dobrodružství nejdou vždy ruku v ruce a tak jsem stezku opustil a důvěřoval jsem navigaci. Asi jsem neměl. Nohy to trochu odnesly a tělo se u toho pěkně vyšťavilo. Jestli tam někdy byla trasa, tak už je to hodně dávno. Naštěstí mne to vždy navedlo zpět na vyznačenou stezku a jsem si skoro jistý, že to byla ta, co jsem ji opustil. Když jsem se vymotal z lesa ve Mčelech u Chataue Mčely (jelikož zámek asi zní moc starodávně a nelukrativně), tak jsem věděl, že už brzo budu brázdit v jiném terénu - polních stezkách.

Musím se přiznat, že letos ty polňačky vůbec nedávám a to hlavně psychicky. Všeobecně je to vždy hodně rozjezděné, super blátivé a dobré tak akorát na bruslení. No v tomto případě to bylo celkem v pohodě, teda alespoň z půlky, ta druhá byla záludná i na chůzi. Jelikož tento úsek byl hodně otevřený, tak to tam navíc dost fičelo. Nakonec jsem to vzdal, zastavil a vytáhl větrovku. Netrvalo dlouho a k větru se přidal déšť. Pak ještě kousek po silnici a už jsem toho začínal mít dost. Naštěstí po vyžahnutí zbytku kofoly a objevení nového způsobu použití selfie tyče - pro sklepávání jablek - se mi ta trocha cukru dostala do krve a nálada se zlepšila.

KLENOT JABKENICKÉ OBORY - HÁJOVNA

Poslední třetina tratě mě zavedla do Loučně, kde jsem si to střihl k místnímu nejstaršímu fotbalovému klubu v Čechách. Zřejmě jim to nikdo neřekl nebo je jim to jedno, ale vypadalo to tam stejně hrozně a odrbaně, jako ve většině vesnických fotbalových klubů. Tak to by bylo z civilizace, už abych byl zase v lese, a taky že jo. Cesta se stočila a byl jsem pryč z větru. Chvíli na to přestalo pršet a dokonce vykouklo i sluníčko. Nohy ještě poslouchaly a tak, i když navigace mne poslala opět na cestu neznámou, už se mi začínala zase vracet dobrá nálada. Kamuflovaný blátem z polních cest jsem ještě u hájovny vystrašil pár pejskařů a pak už uháněl směr obora. Tento úsek byl přesně to, co duše i nohy chtěly pro nedělní potěšení. Nic moc náročného a krásné proběhnutí. Nakonec jsem byl na sebe i docela pyšný, že i v závěru jsem běžel a vypadal spíše jako běžec, než bojovník o přežití. Na to, že tahle expedice trvala něco přes 4 hodiny a moje jediné palivo bylo 0,5l kofoly a jedno jablko, měl jsem na konci ještě dost energie. Myslím, že se lepším a bude to třeba. Příští dobrodružství bude zřejmě neméně náročné a počasí asi taky o kus přitvrdí. I přes vše, co se událo, to bylo krásné dobrodružství. Možná ne to nejvybarvenější, ale o to víc intenzivní se špetkou nepředvídatelného.


A kam příště?

KVALITA ZÁŽITKU:

3/5

Ještě jsem sám nenašel inspiraci, takže těžko říct. Možná si zkusím trasu Českým rájem, skoro souseda Romana Chládka. Možná zabloudím myší v mapách a něco mi padne do oka, nebo mi klidně navrhněte trasu vy. Jedno je však jistý, příští víkend opět vyrážím za dalším putováním, jelikož mě toto dobrodružství nějak pohlcuje a tak nadále budu zlepšovat svoji kondici i techniku, ať mne nemusí omezovat jak vzdálenost, tak podmínky. Naštěstí je tohle zdravá posedlost, myslím. Teď je však nejvíce potřeba zregenerovat a doplnit kalorie.

Na viděnou zase někde na cestách, dobrodruzi.

Jiri (the legendary Born to run coach)

Over and out...

Středočeský kraj Nemyslovice - 20km

Ve správný čas na správném místě

Není nad krásný podzimní den. Jeden takový nám vyšel přívětivě na neděli a tak při svitu prvních paprsků slunce, tak, jak to mám rád, jsem vyrazil do nedalekých Nemyslovic. Ukázalo se, že mapy.cz mě opravdu (ne)vodí za nos. Trasa, co jsem si naplánoval, byla na místě přesně tak, jak navigace ukazovala ALE…

Mapa stezky pro stažení

→ ZDE ←

Zaparkoval jsem u fotbalového hřiště, do baťůžku dal vše nepodstatné a párkrát si opět vynadal, že jsem zapomněl pití. „Vracet se nebudu, půl litru čaje k snídani bude muset stačit“… a tak jsem vyrazil vstříc dobrodružství. První část tratě byla trochu černobílá. Seběhnutí do údolí bylo v pohodě, ale po prvním 1,5km se stezka, vedená zalesněnou roklí, přeměnila v bažiny. Aby to bylo ještě trochu pestřejší, tak to málo, co nevypadalo mokře, lesníci rozjezdili těžební technikou a tak jsem občas musel volit alternativní zkratky. Celých prvních 7km bylo dost náročných a vyžadovalo kombinaci běhu, chůze, přeskakovaní i lezení do kopce po čtyřech. Avšak to je ta nádhera, když váš prostředek pro cestování jsou vlastní nohy - málo co vás zastaví. Takže bahna bylo požehnaně, ale stejně tak srnek a jelenů. Nevěděl jsem kam se dřív koukat, jak to tady žilo a vřískalo. Když už mi to bruslení na blátě lezlo krkem, tak se mě skupina tří zvědavých srnek rozhodla, po poslední 2km roklí, doprovodit k jejímu konci. Kdyby cesta byla zmrzlá, nebo vyschlá, tak je to naprosto kouzelný úsek, ale bahno je bahno a tak to byla makačka.

Jen co jsem vystoupal z rokle, dávalo o sobě vědět slunečné ráno a rozmrzající země vše zabalila do jemné mlhy. Druhá třetina trati byla kombinace asfaltu a hlinitých kopřivových stezek. Na zmrzlém asfaltu jsem si ještě procvičil moje bruslařské umění a na kopřivových cestách pro změnu své umění skokanské. Tento úsek vedl přes malou vesnici Kadlín, než se opět stočil mimo zabydlené prostředí. Navigace skrz lesní kopřivové království byla trochu výzva, ale jelikož některé byly již zmrzlé, tak to nebylo zase tak štiplavé.

Třetí úsek byl převážně rozlehlé údolí, které bylo prosvícené ostrým sluníčkem a očarované mlhou. Všude byl krásný klid a jen zřídka člověk narazil na živou duši. Cesta byla panelová, zasypaná čerstvě opadaným listím, potom blátivá cyklostezka, až po úplně zorané pole a opět na zpevněnou 'bahněnku' + konečné asfaltové stoupání zpět do Nemyslovic. Ač to trochu lepilo na boty, tak ty ranní hrátky světla a námrazy byly k sežrání a já každou chvíli zastavoval, abych to vyfotil.

 

Nemyslovice nikdy více?

Kvalita zážitku: 

4/5

Celá trať byla sice náročná, ale i překrásná, takže to byla otázka něco za něco. Kdo chce pohodlnou stezku, tak tohle neocení, ale pro ty z vás, co se nebojí špíny, nehoní kilometry a neměří rychlost, připravte se na dávku pestrého dobrodružství. Není kvalita podstatnější než kvantita?

 

A kam příště?

Jabkenická obora nás volá. Trať je naplánována na 30km, ale jak se ukázalo, i plánovač mapy.cz má smysl pro dobrodružství a tak stát se může stát cokoliv. Kdo by se chtěl přidat, tak se hlaste na revolmove@gmail.com a domluvíme se. Buď to bude Sobota, nebo Neděle ráno, start okolo 7.30 za rozbřesku tak, jak je to nejkrásnější a hlavně - pití s sebou!

Jiri (the legendary Born To Run coach)

Over and out…