Valtice - 345 KM - Praha

Otevřená Zpověď Profesionálního Amatéra V.

(Video na konci článku)

Štafetový běh bylo to poslední, co jsem si chtěl tento rok zkusit. Vlastně, kdyby mě do toho kamarád nenastrčil, tak ani nevím, že se nějaké takové šílenství pořádá. Možná proto, že to bylo tak netradiční pojetí závodu, a že jsem nikdy nevyzkoušel běžet 3 úseky v určitém rozmezí, na omezeném množství spánku, i běžet uprostřed noci, o to víc mě to přitahovalo, a tak jsem na to kývnul.

Bohužel, asi týden před závodem jsem si nějak pochroumal achilovku, zřejmě díky mé experimentaci s obuví, ve které poběžím, nebo kvůli hrátkám s principem elastické energie. Ať už byl důvod jakýkoliv, náš původně plánovaný 12 členný team byl najednou v počtu deseti, a já jsem neměl chuť tu situaci ještě zhoršovat. Navíc to měla být společenská událost, tak jsem si naivně myslel, že to třeba nebudeme zase tak hnát. Zbýval mi týden na to dát se dohromady a tak jsem vysadil veškeré běhání a začal aktivně regenerovat a dal na modlení, že až vyběhnu, tak to poběží a ne jen půjde.

Večer před závodem, po úžasné cestě na D1, jsme se ubytovali nedaleko od startu, v místě, co kombinuje pohodlí přespání s vinným sklepem. Zbytek skupiny se rozhodl ten večer trochu protáhnout, možná proto, že ty prostory doslova vybízely k nějaké oslavě, a já padnul únavou za vlast. Asi tohle předstartovní soustředění už nezvládám jako dříve, nebo jsem příliš vděčný za každou klidnou noc. Vstávali jsme brzo ráno a jen co se rozlepily oči, vydali jsme se na startovní stanoviště.

Docela mě překvapilo množství teamů na startu i několik známých tváří a byl jsem rád, že my, ‚bezstarostný běhodálové‘ se startvním číslem 8, vybíháme mezi prvními. Takže jsme příliš neotáleli a za chvílí, rozděleni do tří aut, jsme vyráželi, nejdříve pospolu a pak jednotlivě, na určené úseky. Logisticky to nebylo zase tak hrozné, jak jsem čekal, a ani mi nevadilo tolik to řízení a to i přesto, že po ránu bylo nadlidské úsilí sehnat někde kvalitní kafíčko.

 

Můj první úsek byl číslo 7

Šťastná sedmička? No to bych asi netvrdil, ale nebyla to nejhorší, středně obtížná, 10km dlouhá trasa. Moje obavy nebyly způsobené nervozitou, ale spíše strachem ze stavu levé achilovky.

Závod jsme měli dobře rozběhlý, což znamená, že soutěžení vyměnilo společenský nádech akce. A tak jsem si nazul své Luna Venado sandále, a něco okolo 14:00 přebral štafetovou pásku, a doufal, že noha vydrží. První 3km byly celkem v pohodě, ale pak se achilovka ozývala čím dál víc. Ta bolest mě spíše rozptylovala, než by mne zpomalovala. Tak jsem se musel smířit s tím, že na tento závod půjde technika do háje a nohy to trochu odnesou. Opět bylo slušné vedro, ale na rozdíl od maratónu Českým rájem jsem byl lépe připraven. První úsek nebyl zrovna moc na kochání. Nejdříve klasická silnice, pak rozbitá asfaltová polní cesta, nově vyštěrkovaná silnice (což mi připomínalo nedostatky otevřené obuvi) a cyklostezka, kde lidé neměli dostatek energie, aby pohnuli řídítky do strany a tak jsem byl nucen trochu kličkovat. No řekněme, že když to bylo za mnou a předal jsem Alexovi štafetu, tak jsem zrovna nebrečel, že už je konec.

 

Můj druhý úsek byl mnohem zajímavější.

I přesto, že jsem protahoval unavenou nohu při každé příležitosti, brzy jsem zjistil, že tohle vyřeší jen klid, bohužel mě zbývaly ještě dva úseky. Na trať jsem vykulhával něco po 21:00. Po chvíli nohy pochopily, že ještě není po všem a nechaly mě běžet. Tentokrát jsem zvolil Luna Mono a běželo se mi mnohem lépe. Levá našlapovala přes patu a pravá neutrálně, ale rychlost byla dobrá. Moje nová čelovka byla naprosto skvělá. Počasí nám vyšlo vstříc, a jen co jsem se vymotal z vesnice příznivců heavy rockové hudby, byl jsem sám se sebou. Obloha plná hvězd mě doprovázela na mé 12km středně obtížné, něco málo přes hodinu, klidné cestě. Značení tratě bylo naprosto dostačující, ale i tak jsem měl strach, že minu nějakou odbočku a jen zřídka jsem si dovolil zvednout hlavu a kochat se nezkaženou noční oblohou. Byl to opravdu zvláštní pocit běžet si sám, uprostřed noci, pod otevřeným nebem, kde jediný hluk jde od vašich kroků, dýchání a občasného krkání od neúplně vytrávené večeře - játrové omáčky s rýží. Trať se natáčela, stoupala a klesala, ale převážně vypadala stejně, jelikož mlha mi nedovolila velký rozhled. A tak jsem běžel dál a dál, než jsem se 300m před předávkou, objevil v osvětlené vesnici, kde byl na řadě další člen posádky. „Tak tohle bylo fakt divný,“ řekl jsem si. Každopádně už vím, že pokud přes zimu nestihnu vecpat svoje běžecké kilometry do denního světla, tak to půjde i za tmy, a bude to mít svoje kouzlo.

Marek září nadšením po předání štafetové pásky.

Než jsme běželi každého poslední úsek, tak jsme si stihli omylem udělat exkurzi do Rakouska, ale nakonec jsme byli včas i na další předávce. Jakmile naše posádka odběhla své druhé úseky, zamířili jsme do odpočinkového stanoviště pro trochu spánku. Trocha spánku, tedy pro mne přesně 1 hodina a čtvrt to byla. Možná to bylo tou nabitou tělocvičnou nebo tím, že zbytek teamu se rozhodl proletět svými traťemi jak rakety, ale brzy k našemu malému nadšení jsme zase byli na cestě. Opět jsem vytahoval noční výbavu, jelikož z mé představy výběhu za východu slunce, byl najednou poslední noční úsek.

 

Můj třetí úsek měl být docela rychlých 10km.

V této fázi závodu moje nohy byly rády, že chodí, natož aby rychle běžely. To se však změnilo, když jsme zjistili, že jsme ve vedení. Další člen teamu se přiřítil na předávku a já vyrazil vpřed. Můj poslední úsek…hurá. Tak teď už se nemusím šetřit. Jelikož jsme byli lovená zvěř, tak jsem nasadil tempo, které jsem si říkal, nikdo na třetím úseku nebude mít chuť běžet. Ufuňený a unavený jsem se k překvapení dalšího člena posádky objevil na další předávce s předstihem a byl jsem rád, že to mám za sebou.

Opravdu jsem nezáviděl těm, co běželi úseky čtyři, ale možná kdybych byl stoprocentně fit, tak bych dal i ten čtvrtý. A tak jsme se rozhodli, že místo odpočinku a dospání pojedeme alespoň podpořit zbytek teamu, co měl ještě kus trasy před sebou. Okolo 14.30 jsme dobíhali společně do cíle a myslím, že všem už to bohatě stačilo. Celkově jsme skončili jako čtvrtí, i když jsme doběhli jako první. Záleželo na umístění? Možná jen chvilku, mnohem důležitější však bylo najít tu restauraci a dát si konečně něco pořádného k jídlu.  Naší odměnou byl talíř boloňských špaget a potom, co jsme se zvedli od stolu a kulhavě překonali schody dolu od restaurace, se každý vydal svojí cestou zpět do reality.

 

Je toho hodně co člověk stihne zažít za jeden víkend a ať už se zase někdy podívám na štafetový závod nebo ne, navždy si tento běh budu pamatovat pro ty lidi, co jsem potkal i pro ten kus světa, co jsme společně procestovali.

 

Jak Mája říká:

„Zážitky nemusí být krásné, hlavně když jsou silné.“   
 

Tak zas příště někde na českých cestičkách na viděnou,

Jiri aka The Legend

Over and out…