Break the Cycle (02)

Kdo si nehraje, prohraje.

 

Ať už jste v Anglii nebo Čechách ten příběh má pořád stejný scénář. Svět si přestal hrát, ze života se vytratila radost, zábava, dobrodružství a zdraví společnosti se odráží v depresivních obličejích kolemjdoucích. Děti jsou obklopeni rodičemi co káží pohyb a sami sedí na gauči. Dospělí cítí potřebu si zas zaskotačit, ale mají strach z názoru společnosti a tak se limitují na společensky akceptované aktivity. Senioři se šetří, protože žijí v přesvědčení, že tělo je v úpadku a konec nevyhnutelný tak proč se snažit. Přírodní prostředí je nahrazováno umělým a naše schopnost se v něm pohybovat vyžaduje míň a míň představivosti (fotbalové hřiště je jen na fotbal, tenisová raketa jen na tenis). Děti jsou zmatené, jejich vidění z úžené, rodiče vychovávané vírou ve sportovní přesvědčení nechápou:

 

"Proč ten balón zvedají, když se do něj má kopat?"

 

Genetika v nás byla naprogramována na pohyb v přírodě a její výchovné učení a ne na multifunkční hřiště. Z oblečení se stal náš skafandr, který nás izoluje od vnímání celým tělem a který se nesmí poškodit kvůli společenskému postavení (vypadat dobře při pohybu je podstatnější než se dobře hýbat). I proto se vyhýbáme kontaktu se vším, co není sterilizované nebo špiní. Jak zmatená je pak naše mysl když zatouží si hrát a prozkoumávat své okolí když se nesmí jen tak něčeho dotknout a tok její myšlenek je přerušován nutností očistit si ruce. Kam se vytratila schopnost vidět možnosti, které se skrývají pod povrchem každodenních věcí, kde je ta představivost co z čáry na hřišti udělá lávu a ze skoku let. Když už jsme přetvořili tenhle svět na moderní, možná je na čase vyrobit pro něj manuál a ukázat sami sobě i druhým možnosti jak se vněm kreativně rozvíjet. Čas dopřát tělu i duši trochu zdraví prospěšného pohybu z prostor i načiní, které většina z nás slepě přehlíží (Parkour to zkouší, ale pokud člověku není 12 tak to spíš strach nahání). Ono to hraní není totiž tak jednoduché, když člověk začíná od nuly a i proto se musí se cvičit. Zároveň čas jím strávený v nás může probouzet pocity viny, i když to na nás a své okolí má právě opačný vliv. Nadešel čas vytvořit/vidět/ukázat jiným co přehlíží.